Co IT-týden dal: Vzpomínky na dovolenou

Kanty> Začínám mít pocit, že naše rodinné dovolené jsou nějaké zakleté. Co cesta za hranice, to nějaký zdravotní průšvih. Když jsme před pár roky odlétali poprvé, žena nastupovala do letadla s horečkou. Za tři dny ji moře vyléčilo, ale přece jen, začátek dovolené nestál za moc. Pravidelní čtenáři TN blogu si asi vzpomenou, jak dopadla naše loňská návštěva Egypta (noví čtenáři si mohou počíst zde, zde, zde, zde, zde a zde).

Tak trochu jsem čekal, že i letos se něco stane. Když si žena zlámala ruku a voperovali jí dráty (pro nové čtenáře je celá příhoda popsána zde), ulevilo se mi, protože jsem si říkal, že už pro letošek máme vybráno. Jenže žena pravidelně chodila na rehabilitace, její stav se podstatně zlepšovat a byť má dráty v ruce pořád, funguje naprosto v pohodě. Takže mi týden před odjezdem začal v hlavě cinkat varovný zvoneček, že nás čeká něco dalšího. A nebyl jsem zklamán.

Odjezd na dovolenou jsme měli naplánovaný na pátek v noci. Poprvé jsme jeli k moři autem a abychom v tom nebyli sami, druhým autem jeli kamarádi sousedi. Trochu jsem se obával, zda dlouhou cestu zvládnu, ale jak se ukázalo, to byla nakonec ta nejmenší starost. Ve středu odpoledne mě začal bolet zub. Zprvu lehce, ale velmi rychle bolest přerostla v obrovskou, červeně pulzující hmotu někde vevnitř v dásni pod zubem. Noc ze středy na čtvrtek jsem přežil díky kombinaci několika prášků a ve čtvrtek ráno jsem naklusal ke svému zubaři.

Koukal na mě dost divně, měsíc před tím jsme u něj byli na pravidelné prohlídce (právě proto, aby nás něco nepotkalo na dovolené), nicméně zodpovědně mě prohlédl (nic nenašel) a následně udělal rentgen. Chvíli na snímek zasmušile koukal a následně vynesl verdikt: zánět pod zubem. To už jsem jednou zažil a dodneška si vzpomínám na bolest, kterou jsem pocítil, když doktor zub odvrtal a následně zašťoural vevnitř. Taky jsem si vzpomněl, že jsem potom týden byl mimo provoz, což jsem si momentálně nemohl dovolit.

Ale vzmužil jsem se a řekl si, že pro rodinu udělám cokoliv, budu tvrďák a po vzoru akčních hrdinů to prostě zvládnu. Zeptal jsem se doktora na možnosti řešení a dospěli jsme ke dvěma variantám: buď mi nasadí antibiotika a až zaberou, zánět by měl zmizet, nebo zub vyrve a nasadíme antibiotika injekčně přímo na místo. Druhá varianta byla horší, takže jsme se domluvili na polykání antibiotik s tím, že zaberou po 24 hodinách a kdyby to nepomohlo, tak se v pátek odpoledne uvidíme a zub vyrveme.

Domů jsem odešel s prášky v kapse a pevným přesvědčením, že to zvládnu, prášky zaberou a bolest přejde. Zastávám totiž teorii, že když si člověk něco opravdu hodně přeje, tělo zareaguje a udělá to.

Buď je ta teorie špatná, nebo jsem se dost nesnažil. Kolem půl třetí ráno, když jsem bolestí bušil hlavou do zdi, zcela vážně uvažoval o tom, že vyskočím z okna, a přemýšlel, kde máme lední brusle (fanoušci Toma Hankse vědí, ostatním doporučím film Trosečník, kde si výše zmíněný herec na opuštěném ostrově vyrazil zub právě bruslí) mi došlo, že tohle opravdu nepůjde. Na tu bolest nezabíralo opravdu nic a i nejsilnější prášky bolest zvládly pouze utlumit.

Hned brzy ráno jsem volal zubaři, hlasem zastřeným bolestí ho obvinil z nekompetentnosti a neznalosti a důrazně jsem jej žádal o okamžité vytržení. Zubař naprosto v klidu souhlasil, což mě ještě utvrdilo v tom, že vůbec nic neumí.

Jenže přišlo dopoledne a bolest začala ustupovat. Pohledem na hodinky jsem zjistil, že uplynulo 24 hodin od chvíle, kdy jsem si poprvé vzal antibiotika, a zalila mě nábožná úcta k mému zubaři, který je naprosto erudovaný a ví přesně, jak co funguje. Odpoledne jsem se mu hluboce omluvil, protože zub sice pořád bolel, ale už se to dalo vydržet (koneckonců jsem tvrďák, že), situaci jsme znovu zvážili a nakonec jsme se domluvili, že u antibiotik zůstanu a zánět by postupně měl zmizet.

Domů jsem dorazil ve čtyři odpoledne, zmužile jsem zalehl do postele, abych ještě něco naspal, po probuzení kolem deváté jsem konstatoval, že je to zase o něco lepší a s definitivní platností jsme rozhodli, že vyrážíme.

A řeknu vám, když jsme druhý den v poledne (po strastiplné cestě v noci, v zimě a v hustém dešti), dorazili k moři, byl jsem rád, že ten zub bolí. Bylo to totiž to jediné, co mě spolehlivě dokázalo udržet celou noc i den vzhůru.

Takže opravdu platí, že všechno zlé je k něčemu dobré. A jak to bylo na dovolené dál, se odzvíte příště

Pohodový víkend bez zubních zánětů přejí

Kanty, Irena a KFL