Co IT-týden dal: Ko(u)peme se

Kanty> Když tak nad tím přemýšlím, je zajímavé, že většina příhod, o kterých se na TN blogu rozepisuji, začíná při návštěvě u sousedů. Nejinak tomu bylo i s megalomanským projektem, o kterém budu psát dál, taky začal nevinným grilováním.

Jdeme takhle k sousedům na menší odpolední piknik (což v jejich pojetí znamená horu jídla, která by nakrmila rotu vojáků po dobu týdne). Postupně přicházejí i další sousedi a mezi řečí jeden ze sousedů ukazuje mail od našeho společného známého, který pracuje u nejmenovaného výrobce bazénů č. 1 v ČR. A v mailu stálo, že společný známý si může koupit bazény za zaměstnanecké ceny.

Myšlenka většího bazénu se v naší rodině už nějakou dobu přetřásala, hlavně dětičky se v tom malém nafukovacím tísnily, takže se pak hádaly a já z toho měl nervy. Já už měl i v hlavě srovnané, jak velký bazén by na zahradě mohl být, kde by byl umístěný, kolik by stál a právě díky ceně jsem stavbu plánoval na příští rok, neboť letos by to rodinný rozpočet neustál.

Jenže cena uváděná v mailu mě dostala do stavu hysterie, neb byla podstatně nižší oproti tomu, co jsem já vídal na e-shopech. Propadl jsem stavu běsnění, okamžitě volal společnému známému, seřval jsem ho, že mi nedal o téhle akci vědět, následně se mu omluvil, protože nemohl vědět, že bych něco jako bazén sháněl, a poté jsme řešili, jaký bazén bych to chtěl a zda je ještě k dispozici.

Bazén k dispozici byl a společný známý mi ho během pár dní přivezl. Už při vykládání všech krabic, které měly dohromady hmotnost cca 250 kg, mě napadlo, že mé plány na stavbu bazénu příští rok vzaly za své. Byl začátek července, vlna veder zrovna nastupovala a jen to, že děti byly zrovna na táboře, mě uchránilo od neustálých dotazů “kdy už to bude?”. Ale bylo mi jasné, že odkládat to nelze.

Radil jsem se se ženou, jak to vlastně udělat, a shodli jsme se, že nechceme bazén zapuštěný do terénu, protože by tam mohlo spadnout malé dítě nebo (v naší rodině pravděpodobněji) pes. Anebo, což by nakonec asi byla pravděpodobnost hraničící s jistotou, by tam spadla žena a zlomila si další končetinu, protože na to je specialistka (viz můj poslední příspěvek). Taktéž nechceme bazén na povrchu, neb to vypadá divně. Řešením byl kompromis, bazén jsme se rozhodli zapustit částečně. Nejdřív jsem si říkal, že jsem stále ještě fyzicky zdatný a že díru 8x4 metry do hloubky půl metru vykopu raz dva, ale pak zvítězil zdravý rozum (a vzpomínky na mé minulé kopáčské pokusy)  a u místního stavitele jsem objednal bagr.

Ten dorazil v domluveném termínu, svými drapáky mi jako bonus zoral zahradu, vykopal díru, a to dokonce hlouběji, než jsme chtěli (ale to je moje vina; byl jsem instruován, že mám u bagru stát a občas kontrolně hloubku přeměřit, protože z kabiny bagru to není tak dobře vidět. Nedbal jsem, na kávičku odskočil, a když jsem se vrátil, bagrista smutně stál u metr hluboké díry a vrhal na mě vyčítavé pohledy), následně díru zasypal do požadované úrovně a odjel. Dcera se následně pokusila dokázat, že celou díru vykopala ona, ale to by jí opravdu věřil jen ten největší optimista.

No a poté to začalo být opravdu zábavné. Díry sice vykopaná, ale o rovném a vodorovném dnu nemohlo být ani řeči, takže nastoupila lopata, krumpáč a moje ruce. V těch největších vedrech jsem se s tím dřel dva dny, krásně jsem se při tom opálil a díky hmyzu jsem i hezky zčervenal. Nějaká potvora mě totiž štípla do zad a když jsem požádal dceru, aby mě poškrábala, neb mě to lehce svědí, s vyděšeným křikem utekla pro maminku. Ta po shlédnutí mých zad tato pomazala asi tunou nějaké masti a následně mě cynicky poslala zpět do práce. Naštěstí mě přes plot viděl soused a nezištně mi s kopáním přišel pomoci, za což bych mu touto cestou skutečně rád poděkoval.

Po dvou dnech bylo srovnáno a zbývalo vykopat šest menších ramen pro bazénové vzpěry. To jsem rozhodně chtěl udělat sám, neb jsem byl přesvědčen, že díra o metru délky, deseti centimetrech šířky a hloubky dna bazénu pro mě nebude problém. A vskutku, prvních dvacet čísel ornice jsem měl u první díry rýčem hotových za pět minut. Ovšem pod ornicí se ukrývala další vrstva horniny mě neznámého původu, snad jen podle tvrdosti bych tipoval něco mezi diamantem a titanem. Po půl hodině úmorné práce s krumpáčem jsem udělal pět centimetrů a byl jsem blízko zhroucení, protože hrdost mi nedovolila to vzdát. Naštěstí mám skvělou ženu, která pochopila, že sám to neukončím, a kategoricky mi zakázala další kopání s radou, ať si u místního stavitele objednám místního kopáče. Chvíli jsem to zvažoval a když se ani sousedovi s kopáním nevedlo lépe (a to si pozval na pomoc i svého syna, čerstvého absolventa tělovýchovné fakulty s vynikající kondičkou, slečnami přezdívaného Conan), dal jsem ženě za pravdu a na další den objednal kopáče.

Ten přišel už v sedm ráno (což chápu, ještě nebylo vedro) a dost mě naštval, protože si přinesl sbíječku. Se sbíječkou bych dělal machra taky a měl bych vykopáno raz dva. Ale co, už byl na místě a pohostinnost velela se o něj postarat. Nabídl jsem mu snídani, kafe, vodu nebo šťávu. Vybral si pivo, které jsem mu se svým pověstným instinktem pro správné načasování přinesl přesně ve chvíli, kdy se na něj přišel podívat jeho mistr, takto tvrdý odpůrce alkoholu na pracovišti. Ten ho seřval na tři doby, pivo vylil a odešel kontrolovat další dělníky v okolí. Nabídnuté cigarety naštěstí prošly a pohyb dělníka v díře pak bylo možné sledoval podle proužku dýmu, neb pálil jednu za druhou. I tak mě ale mé faux pas hnětlo a když vykopal první rameno, dohodli jsme se, že mu přinesu další pivo, schováme ho do vykopané díry a kdyby se náhodou blížil mistr, rychle na to hodíme hlínu. Plán se ze strany kopáče setkal s plným porozuměním a práce mu hned šla rychleji od ruky, byť i tak mu to dalo skoro celý den, a to se opravdu neflákal.

Každopádně ramena pro vzpěry vykopal, takže jsme navezli dvě tuny písku, zarovnali dno, a mohlo se začít stavět. Podkladová plachtovina byla na místě rychle, vzpěry s pomocí sousedů taky celkem šly a tak jsme další den mohli začít stavět stěny. A řeknu vám, to už opravdu zažít znovu nechci. Bazénová stěna je totiž tvořena jedním obrovským kusem plechu o váze asi 90 kg, který bylo potřeba rozvinout, sešroubovat a ukotvit ke vzpěrám v jednom zápřahu. Byli jsme na to já, soused i jeho syn Conan a dalo nám to několik hodin. Poté jsme zjistili, že jsme všichni vevnitř, obklopeni 130 cm vysokou bariérou, a nemáme jak vylézt.

Ale chytré české hlavičky tento problém vyřešily (řešení se jmenovalo staré schůdky od bazénu postavené našikmo, podepřené velkou dávkou naděje) a tak jsme mohli na plech osadit bazénovou plachtu a tu začít napouštět vodou.

Již ve fázi přípravy jsem počítal, jak dlouho se bazén vlastně bude napouštět. Při připojení hadice na kohoutek jsem byl schopen napustit deset litrů vody za minutu a dvacet vteřin, což mi při objemu bazénu třicet kubíků dávalo čas na napuštění 67 hodin neboli tři dny v kuse. Tolik času jsem přes víkend neměl, takže jsem zkusil kohout v kotelně, kde už byl průtok 10 l za uspokojivých 27 vteřin, takže jsme se dostali na slušných 25 hodin (za zmínku stojí, že studna zvládla 10 l za 13 vteřin a byla by tak bezkonkurenčně nejrychlejší a nejlevnější, bohužel žena i děti svorně odmítly koupat se v rezavé vodě).

Takže jsem zůstal v bazénu a s přibývající vodou urovnával plachtu, abychom měli rovné dno. V té době už bylo nějakých 32 stupňů ve stínu, já byl po týdnu vyčerpávajících výkopových a stavebních prací (později jsem na preventivní prohlídce u lékaře zjistil, že mě celá tahle operace stála tři kila živé váhy), záda jsem měl červená nejen od štípanců, ale už i od slunce a tak nějak jsem mlel z posledního. Ale jak už to tak bývá, nakonec bylo fajn. Dětičky totiž odmítly čekat vypočtených 25 hodin, než se bazén napustí, a vynutily si vstup pro testování již při nějakých dvaceti centimetrech napuštěné vody. A vidět jejich rozesmáté a šťastné výrazy za tu lopotu vážně stálo:

Zbytek procedury už byl nudný: vodu jsme dopustili do požadované výše, připojili filtraci, změřili a upravili různé ty chlory a péhá a pak už jen zbývalo užívat si a postupně během odpolední uvést okolí bazénu do aspoň trochu rozumného stavu.

To se ostatně ukázalo jako prioritní, dcera totiž zaznamenala, že nám chybí pes. Po delším hledání jsme ho našli zapadlého v jednom ramenu pro vzpěru, stojícího v díře bez možnosti se otočit či dostat ven. Je to slušně vychovaný pes, takže ho nenapadlo zaštěkat si o pomoc a v díře tak strávil asi půl hodiny, než jsme si ho všimli. Bohužel jsem ho zkratkovitě začal hned vyprošťovat, místo abych nejprve pořídil fotodokumentaci, takže se musíte spokojit pouze s náčrtkem toho, jak to celé vypadalo:

Naštěstí po stranách zbývalo dost místa na to, abych do díry vsunul ruce a psa vytáhl, za což mi tento ani nepoděkoval a naopak na mě výhružně vrčel. Takže jsem následující týden trávil odpoledne po práci postupným obkládáním bazénu polystyrenem a zahazováním volného místa hlínou. A nakonec, když děti odjely k babičce, jsem se konečně i já jako poslední člen rodiny dostal k tomu, abych si do bazénu vlezl nikoliv kvůli dodělávkám, ale kvůli relaxu, a stálo to za to. A nechte si pro sebe, že pět vteřin po pořízení fotografie jsem z té nafukovací potvory sklouzl a zajel pod hladinu. Pivo jsem zachránil a udržel v jedné ruce nad hladinou, cigaretu bohužel nikoliv.

Ale co, těžkou práci mám za sebou a teď už si budu jen užívat. I když, to máte: doplňovat odpařenou vodu, čistit filtr, zapojit UV lampu, sledovat PH, sledovat chlor, sledovat řasy, sem tam vysát špínu ode dna, dokoupit a smontovat pořádné schůdky… šmarjá, proč já?!?!?!

Pohodový víkend bez kopáčských praci přejí

Irena, Kanty a KFL