Co IT-týden dal: Zlomenina a Exit


Kanty> Vážení přátelé, můj čas se nachýlil a toto je poslední příspěvek na TechNet blog, který píšu jako správce. Nicméně nezoufejte, zamáčkněte slzu a čtěte dál, nebudeme se přece loučit ve smutném duchu.

Původně jsem měl v plánu pojmout svůj poslední post jako bilanční, projít statistky blogu, dát dohromady návštěvnost, čtenost, spočítat si, kolik lidí jsem celkem svými články oblažil, zkrátka chtěl jsem si drobet namasírovat ego (ony podobné sumarizační články v podstatě k ničemu jinému ani neslouží).

Ovšem minulý týden se mi stala tak neuvěřitelná příhoda, že kdybych ji osobně nezažil a pouze mi ji někdo vyprávěl, tak mu prostě a jednoduše nebudu věřit, protože takové věci se nestávají. A tak jsem změnil plány, statistiku a honění ega hodil za hlavu a rozhodl jsem se rozloučit článkem, o kterém doufám, ať už mu budete věřit nebo ne, že vás pobaví.

V neděli jsme se ženou a dětmi zašli na kus řeči k sousedům. Já a žena, protože jsou to prima lidi a dobře se s nimi povídá, dcery proto, že sousedi mají bazén. V tom strávily několik hodin, zatímco my jsme drbali všechny okolo a popíjeli výborné bílé víno. Bylo vedro, dusno a ve vzduchu bylo cítit blížící se bouřky, ale to jsme neřešili. Děti si daly meloun, potom druhý, a nakonec to završily jahodovým koktejlem, zatímco já zůstával u bílého vína.

A snad proto, že mě víno drobet otupilo, jsem při návratu domů nezaregistroval dceřinu nenápadnou, ale jak se později ukázalo významnou větu: “Udělám si k večeři míchaná vajíčka”. Normálně by mi docvaklo, že kombinace melounu, jahodového koktejlu a míchaných vajec nemůže skončit dobře, ale prostě mi to nesepnulo. A nesepnulo to ani manželce, ovšem ta na to doplatila daleko více než já.

No nic, večer pokročil, děti jsme uložili a následně jsme uložili i sebe. Kolem půl druhé se žaludek dcery rozhodl, že výše uvedená kombinace jídel není to pravé, a přešel k radikálnímu řešení.

Tady bych chtěl upozornit citlivější čtenáře, že následující řádky budou plné popisu (ne)funkčnosti trávicího traktu se všemi důsledky a podrobnostmi, kterým se ovšem nemohu vyhnout, protože jinak by příhoda nebyla úplná. Pokud vás tyto věci pohoršují, případně vám způsobují nevolnost, přeskočte následující dva odstavce. Pokud budete číst dále a udělá se vám špatně, dobře vám tak, byli jste varováni.

Vzbudil nás dceřin řev, přerušovaný bubláním, které se postupně ozývalo z jejího pokoje, z chodby a konečně z WC. Dcera zmožená plaváním v bazénu se totiž vzbudila až na poslední chvíli, takže první vlna žaludečního protestu skončila na posteli, na koberci a na stěně dětského pokoje. Šlo o takzvanou vlnu výživnou, ve které se bez problémů daly rozeznat zbytky vajec i melounu (já vím, je to nechutné, ale je to důležité, uvidíte dál). Druhá vlna, tentokrát už bezbarvých žaludečních šťáv, zastihla dceru v běhu na chodbě, třetí vlnu stihla už na záchodě.

Samozřejmě coby zodpovědní rodiče jsme vystartovali z postele a protože spolu žijeme už nějaký pátek (když to tak počítám, je těch pátků už něco přes osm set), byly naše akce bezchybně koordinované. Já mžourajíc vyrazil do přízemí pro mop (a že mé mžourání stojí za to; před spaním si vyndávám kontaktní čočky a bez nich sice rozeznám větší tvary typu hora nebo dálnice, ale drobnosti minu), mžourající žena vyrazila na záchod pomoci dceři.

Když jsem v přízemí napouštěl vodu do kýble, z patra se ozvala strašlivá rána, která otřásla celým domem, a následovalo úpěnlivé ženino volání o pomoc. Zodpovědně jsem dotočil vodu, vzpomněl si na mladá léta, kdy jsem coby mladý hasič běhal závody s proudnicí a vystartoval jsem do patra, kde se mi naskytl úděsný obraz: dcera stále v pokleku nad mísou a žena ležící, sténající a nadávající rozpláclá na chodbě na podlaze.

Letmým pohledem jsem pochopil, co se stalo. Žena poté, co se ujistila, že dcera v poklidu pokračuje ve zvracení, se rozhodla zjistit rozsah škod v dětském pokoji. Ale protože druhá vlna zvratků na chodbě byla bezbarvá (ha! a teď vidíte, proč jsem to předtím musel tak rozepisovat) a žena byla rozespalá a mžourající, zrádné vazké tekutiny si nevšimla, uklouzla a natáhla se tak nešťastným způsobem, že spadla přímo na levý loket.

Pomohl jsem manželce i dceři vstát, manželku uklidil do obývacího pokoje, aby si loket do rána ledovala, dcera přistála v naší manželské posteli, abych ji mohl mít do rána pod kontrolou, následně jsem hodinku odstraňoval nejhorší škody a potom jsem ulehl s jedinou myšlenkou: v pondělí od rána prezentuji na partnerském campu a potřebuji se vyspat.

Žel, nezadařilo se. U dcery totiž nešlo o pouhý nešťastný mix jídla (byť to asi taky hrálo svoji roli), ale zřejmě chytla střevní chřipku nebo něco podobného. Ať už to bylo, co bylo, nutilo ji to zvracet v pravidelných dvacetiminutových intervalech, takže ve výsledku nebudeme malovat jen dětský pokoj, ale i ložnici. Návaly ustaly kolem šesté ráno, kdy jsem akorát stihl vstát, vybavit druhou dceru do školy, domluvit se se ženou, že jí odpoledne případně odvezu k doktorovi, a odjet do práce.

Partnerský camp jsem spolu s kolegy zvládl (zajímavé je, že při povídání jsem na nějakou únavu ani nevzpomněl; holt mě to fakt baví) a jel domů. Žena hlásila, že jí to nijak zvlášť nebolí, ale při pokusu o ohnutí ruky v lokti prohlásila, že to nejde a že jí v tom křupe. Povolali jsme tedy souseda, který je profesí řidič sanitky – záchranář. Na ruku se znalecky podíval, ohodnotil kvalitu a barevnost otoku vysokými známkami a prohlásil, že rentgen by určitě neškodil a že si máme zajet na pohotovost, kde zrovna slouží jeho žena coby zdravotní sestra. Při té příležitosti jsme rovnou probrali několik nastavení a aplikací v jeho zbrusu novém Windows Phone (mimochodem koupeného po mém doporučení, evangelizuji, kde se dá), pak jsem souseda vyprovodil, naložil ženu a jeli jsme.

Na pohotovosti už nás čekali, poslali nás na rentgen a při čekání na snímek pan doktor vtipkoval s manželkou, že podle toho pozná, jak vysoko má ruku uříznout. Haha, zasmáli jsme se povinně vtipu. Pak snímek přišel, doktor se na něj podíval, prohlásil to za zlomeninu kůstky v loketním kloubu (říkal i přesné jméno, ale to si fakt nepamatuju) a konstatoval, že to chce operaci kvůli vyztužení drátem, následně čtyři týdny sádry, druhou operaci pro vyndání drátu a poté další čtyři týdny rehabilitace.

Haha, zasmáli jsme se jeho dalšímu vtipu. Jenže doktor už se nesmál a i mě, když jsem se na snímek pozorněji podíval a i coby naprostý laik poznal dva střepy tam, kde měla být kost, smích přešel. Pouze žena, snad proto, že tomu odmítala věřit, neustále opakovala “Haha”. Po třech vysvětlovacích pokusech to doktor vzdal a začal jí loket mačkat v naději, že ji prudká bolest donutí pochopit, že je opravdu něco špatně.

To ovšem podcenil moji ženu. Ona je totiž z po čertech tvrdého těsta a tak i když doktor mačkal vší silou, hlásila mírnou lehkou bolest a spíš takový jakože tlak. Doktora to přivedlo k zoufalství, povolal kolegu, ten také propadl hysterii a pomalu jsem se začínal obávat, že začnou ženu podrobovat testovacím pokusům a napíšou o ní článek do odborného časopisu.

Naštěstí tou dobou už ženě došlo, že má opravdu zlomeninu, že jí čeká operace, sádra a rehabilitace. Nechala se vyšetřit, následující den nastoupila na zákrok a mě nechala doma samotného s oběma dcerami, přičemž ta starší se zotavovala z žaludečních obtíží, a na tu mladší obtíže (ve stejném, dvacetiminutovém gardu po celou noc) sedly hned ten večer. Co vám budu povídat, po podlaze jsem se rozhlížel obzvlášť pečlivě, protože v tu chvíli jsem byl jediný fungující člen domácnosti a utěšoval mě jedině fakt, že historku o zlomené ruce po uklouznutí na zvratcích jen tak někdo nemá.

Ženu jsem přivezl z nemocnice se skvostnou dlahou hned další den, a abych své postižené dámy nějak jednoduše rozeznal, rozdal jsem jim krycí jména. Holky zrovna koukaly na pohádku o víle Zvonilce, takže jsem je poeticky pojmenoval Zvracenka jedna, Zvracenka dva a zlomený lístek (i když sám pro sebe jsem používal výstižnější pojmenování Blitka1, Blitka2 a Zlomenina).

V době, kdy píšu tyto řádky, jsou už dcery opět v plné síle a užívají si poslední týden školy, zatímco žena tiše (a někdy i hlasitě) trpí s dlahou a nalomenou psychikou. Psychikou proto, protože veškerá starost o domácnost je teď na mně, a i když se snažím o co nejlepší a nejkvalitnější výkon, musím sebekriticky uznat, že sledovat mě je asi opravdu utrpení. Mimochodem už během prvního týdne jsem pochopil, jaká obrovská kvanta práce žena doma zvládá, jen jsem nepochopil, jak to zvládá bez toho, aby se po dvou dnech zbláznila.

Zašel jsem se nachytřit k sousedovi, jehož manželka má ruku v ortéze již šestý týden a soused je tudíž v podobné situaci jako já. Když jsem mu popsal, co se u nás doma stalo, počkal jsem, až se dosyta vysměje, a pak požádal o radu, jak to přežít. Škodolibě a ponuře se usmál a pronesl větu: "Počkej, až z tebe bude kadeřník.". Pochopil jsem, že cesta vede do bláznice, ovšem poté, co mě žena požádala, abych jí umyl hlavu mi došlo, jak to soused myslel. A vskutku, byť jsem poprvé při mytí těžce propadl (mokrá celá koupelna, žena i já), s každým dalším cyklem jsem lepší a lepší a nechci se chlubit, ale mytí hlav zvládám již téměř na profesionální úrovni.

Ono obecně v jednotlivých úkonech v domácnosti jsem dobrý, jen to jaksi nestíhám tak rychle, jako žena, a díky tomu se přede mnou kupí čím dál větší hromada věcí, které je potřeba udělat.

Ale co, kdysi jsme si slíbili v bohatství i v chudobě, ve zdraví i nemoci, a sliby se mají plnit. Takže se připravuji na sedm týdnů starání a uvidíme, kdo vydrží déle: zda já se silami nebo žena s nervy.

A tím končím své povídání, jakož i působení na českém TechNet blogu, který po mně přebírá staronová kolegyně Irena Builčková, s podporou širokého týmu DX oddělení a spřátelených MVP a MSP specialistů.

Mějte se krásně, vyvarujte se šlapání na průhledné zvratky a ať vám bity a bajty v serverovnách a cloudech běhají, tak jak očekáváte. Nebudu lhát, budete mi chybět, ale IT svět je malý a určitě se ještě někde potkáme

Ahoj!

Váš Kanty

Comments (10)

  1. Jiri Hosic says:

    Proc na blogu vlastne koncite?

  2. To je opravdu neuvěřitelné! Díky za ponaučení! A hodně štěstí!

  3. Kanty says:

    Přesunuji se v MS na jinou pozici, takový vnitrofiremní koloběh:)

  4. Aleš Kapl says:

    Kanty, přeji hodně štěstí na novém místě a žádné domácí karamboly. Ty krásné páteční články mi budou vážně moc chybět… Díky!

  5. Borek says:

    Opět výborné čtení a zvláště mě pobavily následující věty 🙂
    "…v poklidu pokračuje ve zvracení…"
    "…ohodnotil kvalitu a barevnost otoku vysokými známkami…"

  6. Tomáš says:

    Mě dostaly ty romantické přezdívky: Blitka1 a Blitka2 🙂
    Hodně úspěchů na novém místě!

  7. KFL-MS says:

    Kruh se uzavřel :). Pozitivním budiž fakt, že už zase budeme sedět na jednom patře :). K.

  8. Anonymous says:

    Kanty> Když tak nad tím přemýšlím, je zajímavé, že většina

  9. Balič holek na Windows says:

    Epic historka, válím se smíchy, ale přeji brzké uzdravení 😉

  10. Anonymous says:

    Kanty> Začínám mít pocit, že naše rodinné dovolené jsou

Skip to main content