Co IT-týden dal: Řidička potřetí

Kanty> Milí čtenáři, máme tu opět pátek a s ním třetí, závěrečné pokračování řidičských příběhů mé ženy. Minule jsme skončili u toho, že žena získala řidičák, který jsme jeli vyzvednout na obecní úřad.

Na úřadě žádný problém kupodivu nebyl, žena obdržela plastikovou kartičku vonící novotou a a plná vzrušení a obav poprvé v životě plnoprávně usedla za volant.

Co vám budu povídat, první jízda v životě je první jízda v životě. Takové ty běžné věci, kdy žena na křižovatce příliš prudce pustila spojku, motor samozřejmě umřel a protože nervozita zapracovala, nepodařilo se jí rozjet napodruhé ani napotřetí a na několik minut zablokovala dopravu, takové věci jsem neřešil. Ruku na srdce, každý z nás jednou začínal a každému z nás se podobná věc stala minimálně jednou. Stejně tak jsem neřešil pomalejší jízdu, velmi opatrné předjíždění a podobné věci, které jsou většině začátečníků podobné.

Ostatně čtenáři TN blogu, se kterými jsem měl čest se osobně setkat vědí, že má kštice už je poměrně prošedivělá, takže několik (stovek) dalších šedivých vlasů už nehraje žádnou roli.

Po první jízdě jsme se dohodli, že žena, dokud si nebude absolutně jistá, nebude jezdit sama, budu v autě vždy jako opora ve formě spolujezdce. Vzhledem k nízkému sebevědomí mé ženy předpokládám, že kolem roku 2025 by se mohla cítit na samostatnou jízdu. Přitom s postupem času a nabývajícími naježděnými kilometry se žena vážně zlepšuje a její jízdy jsou čím dál plynulejší a rychlejší.

Za tu dobu, co žena brázdí české silnice, jsem už ovšem v roli spolujezdce nasbíral několik zážitků, které z té běžné řady začátečnických chyb vybočují.

Například hned při první jízdě žena zodpovědně zastavila před neoznačeným přejezdem, poctivě se rozhlédla na obě strany a následně, protože to bylo do kopce a ještě neměla zvládnutý rozjezd, začala couvat, což dost rozhodilo řidiče nadupaného bavoráku, který se mezitím zařadil za nás. Naštěstí jsem, ani vlastně nevím proč, držel celou dobu jízda ruku na ruční brzdě, takže jsem bleskově zareagoval, ručku zatáhl a povolil ve chvíli, kdy se ženě povedlo se spojkou zabrat.

Při cvičné jízdě jsem propadl panice, protože v zatáčce na úzké silnici jsme potkali kočku na straně pravé a motorkáře v protisměru. Panika byla na místě, neb žena zvířátka zbožňuje a nebyl jsem si jistý, který z nabízených cílů zvolí k odstřelu. Žena ovšem překvapila a bravurně se trefila do mezery, takže během naší jízdy nebylo ublíženo ani zvířátku, ani nikomu jinému.

Jindy se ji zase ve vesnici plné lidí povedlo omylem při přeřazování z jedničky na dvojku zařadit místo dvojky neutrál a následně dupnout na plyn, takže do té doby tiché a kultivované autíčko se změnilo ve řvoucí bestii, která se nehýbala a řev měl mimo jiné za následek, že několik desítek občanů v pudu sebezáchovy uskakovalo do příkopů.

Také jízda po dálnici byla zajímavá. Žena po počátečních obavách zjistila, že dva pruhy mají svoje výhody, odhodlala se předjíždět kamiony a mou radu, aby předjíždění udělala pod plným plynem a předjela co nejrychleji, vzala doslova. Bohužel při tom zapomněla kontrolovat rychlost, takže byla dost překvapená, když jsem ji upozornil, že jede přes sto padesát kilometrů v hodině.

Nedávno jsme jeli na sobotní výlet na Karlštejn. Manželka předvedla skvělou jízdu, zvládala plynule řadit, zatáček, zrychlovat a zpomalovat a celkově to vypadalo skvěle až do doby, kdy se rozhodla zastavit. Měli jsme totiž dohodu, že před Karlštejnem se prohodíme, abych finální zastavení na parkovišti provedl já. Žena si tedy vyhlédla kus silnice, kde se asfalt rozšiřoval i na krajnici, a bezchybně a plynule na něj zajela. Bohužel nezaregistrovala, že asfalt skokově přechází v příkop, kam se jí povedlo zajet pravým předním kolem. Vyhrabat se nešlo, vytlačit taky ne, takže jsem zavelel “Pros” a protože je žena o dost atraktivnější než já, za chvíli skutečně zastavil ochotný motorista. Při pohledu na mě schovaného za autem sice drobet ochladl, ale i tak nás lanem vytáhl. V té souvislosti přišla na přetřes i myšlenka, zda nepořídit naviják, ale tu jsme nakonec zavrhli. Řízení vozu jsem poté převzal já a asi to bylo dobře, protože parkoviště pod Karlštejnem bylo nacpané, dopravu zde řídili dva mládenci a jako parkovací místo mi vyhradili flek přímo u třímetrového náspu nad řekou. Regulovčík se postavil na kraj srázu přímo před kapotou a ukazoval mi, kolik místa ještě mám. Když jsem si představil, jak by tu žena plynule zabrzdila, scénář by byl asi takový, že by nejprve porazila mládence, pak by ho přejela, následně by sjela sráz a zaparkovala v řece, kde bylo místa dost.

Přes neustálé pokroky (dnes už si troufám tvrdit, že žena řídí líp než spousta svátečních jezdců) si žena stále nevěří a při jízdě je nervní. Napadlo mě tedy, že bych mohl vytlouct klín klínem a že bych ji mohl znervóznit něčím jiným, takže nebude nervní z řízení. Když jsme například míjeli policisty jedoucí v protisměru, demonstrativně jsem se ohlédl dozadu a oznámil, že otáčejí a jedou po nás. Pravda, chvíli jsem pak nevěděl, jestli bude pokračovat v běžné jízdě nebo dupne na plyn a pokusí se ujet. Nebo když jsme se rozjížděli u domu, na kterém pokrývači zpracovávali plechařinu, vydával jsem jejich bouchání kladivy za divné klepání v motoru, což mi žena spolkla a dost se vyděsila. Bohužel tyto triky zabírají jen do chvíle, kdy je žena prokoukne, a pak to končí zastavením u krajnice a mlácením spolujezdce.

Proto bych na vás, vážení čtenáři, měl prosbu. Buďte té dobroty, zavzpomínejte na své řidičské začátky a pokud máte nějakou podobnou příhodu, podělte se o ni v diskusi pod článkem. Možná, když žena zjistí, že podobné příhody zažíval v začátcích každý, trochu se zklidní a první úplně samostatnou jízdu přesune z roku 2025 na nějaké dřívější datum. Předem díky všem

Pohodový víkend bez karambolů na silnicích přejí

- Kanty, Danča, Honza a Irča