Co IT-týden dal: Řidička podruhé

Kanty> Týden se s týdnem sešel, opět tu máme příjemnou předzvěst víkendu v podobě pátečního odpoledne a pokračování řidičských dobrodružství mé ženy.

V předchozím článku jsem popisoval, jak se žena připravovala v autoškole. Přišel nový rok, autoškola stanovila termín zkoušky na začátek února a žena byla s postupem času nervóznější a nervóznější. Vůbec si nevěřila a vymýšlela nejrůznější varianty toho, co se může při zkouškách stát a zhatit jí plán na získání vytoužené růžové kartičky. Toto naříkání jsem zpočátku bral s rezervou, protože podle toho, co jsem viděl, byla žena na stejné úrovni jako jakýkoliv jiný začátečník, ovšem s postupem času se nervozita přenesla i na mě.

Snad kvůli rozptýlení nervozity, snad kvůli motivaci, snad kvůli větší šanci na získání řidičáku jsme pořídili zánovní vůz (teorie byla taková, že když už bude auto, tak by byla hloupost neudělat řidičák) se kterým bude podle plánu žena jezdit.

A záhy se projevilo, že žena je lepší motoristka než já. Zatímco pro mě služební auto znamená pracovní nástroj, se kterým trávím hodně času (teď jsem pohledem na tachometr zjistil, že za poslední čtyři roky jsem najezdil 160 tisíc kilometrů), pro manželku se její Rapík (nikoliv jako rapl, ale jako Rapid) stal důvěrným přítelem, o kterého je potřeba se starat. Po pořízení auta jsme doobjednávali koberečky, poklice na zimní kola, které ladí s barvou vozu, a spoustu leštěnek a čistících prostředků.

A zatímco nepořádek, způsobený přítomnosti dvou nezvedených dcer, který je v mém autě, nechává ženu chladnou, jakmile se objevila skvrnka v jejím autě, dostala hysterický záchvat a děti zaracha. Protože zatím nemohla řídit sama (ale strašně se v autě chtěla projet), s obavami v očích mi svěřila klíče a jeli jsme na nákup. Pravda, taky jsem byl drobet nejistý, neb v mém autě mám automat, zatímco Rapík má manuální řazení, ale velmi rychle jsem se do toho vpravil a po pár kilometrech už jsem ženu zasvěceně poučoval, jak se správně řadí, jak se plynule pouští spojka a podobně. Samozřejmě mé machrování se mi vrátilo. Když jsem na parkovišti u obchoďáku chtěl zajet na volné místo, nějak jsem zapomněl, že mám manuální řazení a se zařazenou dvojkou jsem přes prudké brždění doskákal na místo s očekávaným výsledkem, motor chcípnul. Žena to nekomentovala, ale její pohled hovořil za vše. Jednak jsem v jejich očích coby řidič klesl o hodně příček, jednak jsem poškodil jejího miláčka. Cítil jsem se trapně a ještě dlouho poté jsem se v noci budil zbrocený potem s odeznívajícím výkřikem “Spojkááá” na rtech.

Ale zpátky k tématu: nové auto sice na chvíli zabralo, ale čas ubíhal a najednou tu byl zkouškový den. Vzal jsem si dovolenou, předsevzal si, že budu ženě maximální oporou, dovezl jsem ji před obecní úřad, kde se zkoušky konaly, dal jí pusu pro štěstí, popřál hodně štěstí a vyslal jí vstříc osudu. Poté jsem začal stepovat na parkovišti, kde jsem hodlal počkat, než žena udělá teoretickou část a až půjde na jízdy, popřát jí hodně štěstí.

Jenže byl únor, bylo pod nulou a tak jsem po pěti minutách stepování usoudil, že mám ještě minimálně půl hodiny času, zalezl jsem do auta a ponořil se do hraní hry na mobilu.

S odstupem  času uznávám, že to byla chyba. Měl jsem si vzpomenout, jakou rychlostí žena skládala testy doma, a mělo mi dojít, že mou dobře míněnou radu, aby při skutečném testu nechvátala, bude jako obvykle ignorovat. Svým výkonem, složením testu za tři a půl minuty (minutu z toho prý jenom vyčkávala, aby nebyla moc rychlá) za plný počet bodů si vysloužila zdvižený palec od instruktora autoškoly, zdvižené obočí od zkušební komisařky a časný nástup na zkušební jízdy.

To jsem samozřejmě zabraný do hry propásl a když jsem po deseti minutách zvedl zrak od mobilu, autoškolácké auto bylo dávno pryč i se ženou. Takže jsem trnul, modlil se a čekal, až se vrátí. Po dvaceti minutách mi žena volala, že jí vysadili cestou, že si jí mám jet vyzvednout a na můj dotaz, jak dopadla, odvětila, že nic moc a zavěsila.

Následující tři minuty, kdy jsem jel k místu vyzvednutí, byly jedny z nejdelších v mém životě. Hluboce zklamán jsem přemítal, jak ženu povzbudím, jak jí vysvětlím, že jedna neúspěšná zkouška nic neznamená, že to zvládne napodruhé a že určitě nepřekoná světový rekord jisté číňanky, která dala zkoušky na 883. pokus. Totálně psychicky na dně jsem našel ženu v poklidu podupávající na chodníku a když jsem vytřeštěně zíral, že je tak v klidu, nevzrušeně odvětila, že si jen dělala legraci a že to udělala. V tu chvíli mě napadlo, že vražda v manželství někdy může dávat smysl a že by mě soudce jistě osvobodil.

Ale radost z vítězství nakonec převážila, jeli jme to oslavit, následující den vyřídili papíry na úřadech a po dalších čtrnácti dnech jsme si Rapíkem jeli vyzvednou řidičák s tím, že tam pojedu já a zpátky už bude (poprvé v životě) řídit žena.

A jak to dopadlo se dozvíte příště

Pohodový víkend bez infarktových zážitků přejí

- Kanty, Danča, Honza a Irča