Co IT-týden dal: Vysíláme

Kanty> O posledním víkendu bylo po dlouhé době velmi hezké počasí, čehož využily obě dcery a o sobotním odpoledni popadly kola a vyrazily za svými dalšími kamarády ze sousedství, aby strávili odpoledne společně v partě.

Naše sousedství není velké, vždy víme, že dcery od nás nejsou dál než pár stovek metrů a v případě potřeby doběhneme a pomůžeme. Nicméně řvaní na děti na vzdálenost pár set metrů není úplně příjemné, hlavně proto, že děti se tváří, že neslyší (zejména, když je svoláváme domů).

Proto jsme už před nějakou dobou pořídili vysílačky a nutno říct, že tato technická vymoženost se osvědčila. Už žádné ječení přes pole a přes sousedství, prostě civilizovaně zmáčknete tlačítko, zakřičíte do vysílačky a dítě odpoví a (vice či méně) poslušně se dostaví na svačinu/večeři/úkoly atd.

Za dobu používání jsme zaznamenali dva problémy. Jednak se dcerám občas stane, že vysílačku zavěšenou na kole zapomenou vzít například při úprku na pole za ostatními, a to se pak může člověk ukřičet, ale stejně je to k ničemu. Vhodnou edukací (a občasným výletem na pole důrazným upozorněním na místě) jsme ovšem tento problém eliminovali.

Druhý problém nastal, když sousedé pochopili výhodnost tohoto systému a pořídili dětem vysílačky taky. Najednou bylo v éteru plno vzkazů a občas nebylo úplně jednoduché si vyříkat, kde vlastně má jít domů a proč. Částečně jsme to vyřešili přidělením kanálů jednotlivým rodinám, ale občas nám to zkrátka přeroste přes hlavu.

Což se přesně stalo tento víkend. Jak jsem psal, bylo opravdu krásně a tak se kromě našich dětí v okolí vyskytovali i další výletníci, někteří rovněž vybavení vysílačkou. Takže si tak se ženou v klidu sedíme doma, když se najednou z vysílačky ozvalo “Tady Evžen, tady Evžen, vysílač Plzeň, portable Plešivec, vysílám výzvu na volném  kanále, slyší mě někdo?”.

Na vysvětlenou: Evžen je fiktivní, pravé jméno volajícího z důvodu ochrany osobnosti neuvádím, a Plešivec je kopec asi tři kilometry od nás. Výzva se asi třikrát opakovala, pak Evženovi někdo jiný odpověděl a začali spolu konverzovat. Manželka začala brblat, ať si jdou povídat do hospody a neotravují ji, já si mezitím na internetu našel, že existuje skupina turistů-nadšenců, kteří se takto snaží spojit s pokud možno co nejvzdálenějšími protějšky, následně jednotlivá spojení zapisují a mají z toho dobrý pocit. Koneckonců proč ne, řekl jsem si, a ženinu rostoucí nespokojenost se nažil krotit.

Po dalších pěti minutách konverzace na kanále skončila, čehož hbitě využila mladší dcera (Pozn. teď budou následovat hrubší výrazy, ale bez nich by to prostě nebylo ono): “Tatíííí, já se ti snažím dovolat, že bych chtěla svačinu, ale nějakej blbec z blbcova nám tady do vysílačky vykládá pohádky!”

V tu chvíli žena spadla smíchy ze židle, protože je bystrá a bylo jí jasné, že “blbec z blbcova” asi stále čeká na výzvu na kanále, byť ji zřejmě nečekal v takové formě. Já hbitě zareagoval a dceru po vysílačce sepsul, že taková slova se neříkají, ale bylo pozdě bycha honit, Evžen zareagoval.

Následující výzva na kanále směrovala cíleně k dceři, ale tady bych chtěl Evženovi poděkovat (pokud je náhodou čtenářem TN blogu, rád bych se mu touto cestou omluvil). Vzal celou záležitost sportovně a s humorem a pouze ho zajímalo, odkud vysíláme. Zvažoval jsem, zda nás poskytnutím informace neohrozím (napadlo mě, že si to s námi Evžen půjde vyřídit ručně), ale nakonec jsem sdělil, že jsme ve vesnici pod kopcem. To Evžena zklamalo, protože tři kilometry není nic, čím by se takový radista chlubil, a přátelsky jsme se rozloučili.

Po návratu dcer jsem jim oběma vysvětlil, co to znamená volné pásmo a co všechno (ne)můžou do vysílačky říkat. Zda to pochopily uvidíme příště, až se zase ozve výzva na kanále.

Pohodový víkend bez rušivých signálů přeje

- Kanty