Co IT-Týden dal: Pes stařeček

Kanty> Mám starého psa. Tedy přesně řečeno mám dva staré psy, ještě přesněji řečeno starou fenu a ještě staršího psa. Konkrétně jim je 15 a 12 let (přepočteno obvyklým kurzem 1 běžný rok = sedm let psích to vychází na úctyhodných 105 a 84 let) a už jsou to takoví psí důchodci, kteří spokojeně prospí celý den, na gauč už opravdu nevyskočí a k nějakému pohybu je donutí pouze cinkání misek s psím žrádlem (a ani to už poslední dobou nezabírá, neb přestávají slyšet).

Nicméně i toto období psího života má své světlé stránky. Zkuste si tu situaci promítnout do vlastního života: můžete prospat dvacet hodin denně a nikdo vám za to nenadává. Venku se zdržujete minimálně, což potěší páníčka, který uspořený čas může věnovat jiným aktivitám (psaní bolgu). Pohybujete se pomalou, rozvážnou chůzí, takže případné podklesnutí zadních pacek (ke kterému dochází poměrně pravidelně) a následný pád vás nebolí. Nikdo po vás nic nechce. Máte pravidelný přísun krmení a vody, dostáváte vitamíny a každý se s vámi rád pomuchlí, protože už nemáte náladu na nějaký vzdor. No není to krása?

Nedávno jsme se ženou pozorovali takový typický projev psího důchodce. Pesan se na pelechu probudil, zvedl hlavu a čekal, co to udělá. Neudělalo to nic, takže se odvážil vstát a s rozespalým výrazem ve tváři (nebudete mi věřit, ale takhle rozespalý výraz, který dokreslují pomačkané fousky, jsem nikde jinde neviděl) vstal a pokusil se odejít. Následně si zakopl o vlastní nohu a zbořil se, naštěstí zpátky na pelech, takže do měkkého. Poté to zkusil podruhé, zakopl pro změnu o okraj pelechu a zbořil se znovu, tentokrát na podlahu. Se stále stejným, nabručeným a rozespalým výrazem vstal potřetí, odešel do obývacího pokoje a tam sebou kecnul na zadek na rozcestním místě.

Abych vysvětlil, co je rozcestní místo: jde o bod, ze kterého je stejně daleko k miskám s jídlem, k pelíšku a ven na zahradu. Jakmile se pes na toto místo dostane, zaujímáme se ženou pohotovost. Jídlo a pelíšek zvládne pesan sám, ale na zahradu mu holt musíme otevřít dveře.

Takže pesan byl na rozcestníku v poloze sedící sochy s vyvaleným pozadím, neboli v pozici, kdy sedí, ale je natolik vyvalený dozadu, že máte strach, že se každou chvíli převáží a spadne. My se se ženou připravili u dveří na zahradu a čekali, co se bude dít.

Nejdřív co se dělo z našeho pohledu: pes seděl asi tři minuty a zasmušile koukal do země. Pak další minutu zasmušile koukal směrem k miskám, další minutu věnoval pohledu (rovněž zasmušilému) na pelíšek, na nás se nepodíval, zvedl se (nespadl) a jal se šourat k pelíšku. Když jsme se ženou opustili dveřní stanoviště, na půli cesty k pelíšku se zarazil, minutu se rozmýšlel, pak se otočil a zaujal znovu pozici sedícího střelce na rozcestníku. Situace s rozhlížením se opakovala a nakonec se pes rozhodl a rozvážným krokem vyrazil směrem ke dveřím na zahradu. Se ženou jsme si ulehčeně oddechli, otevřeli dveře a čekali, až se k nám došourá.

Došel přesně na práh. Tam se zarazil a (tentokrát v pozici stojícího střelce) se střídavě díval dovnitř a ven. Po dvou minutách se definitivně rozhodl, otočil se zpátky a odcházel k pelíšku. Zavřeli jsme dveře, jen abychom sledovali, jak se pesan opět zarazil, znovu otočil a tentokrát už bez zastávky na rozcestníku zamířil na zahradu, kam tentokrát opravdu vylezl, vykonal potřebné úlevné kroky a pak se vrátil na pelíšek, pokračovat ve spaní.

Celou tu dobu jsem si v duchu říkal, co se asi tak tomu psovi honí hlavou, a dospěl jsem k závěru, že by to mohlo vypadat nějak tako:

“Jsem na rozcestníku. Nějak špatně jsem si sednul. Taky nechápu, proč ta podlaha není měkčí. Ale co, stejně se hned zvednu.
Chce se mi spát. Že já z toho pelechu lezl. Že bych šel zpátky?
Ale ne, je to dálka, když už jsem tu, vracet se nebudu.
Že bych se šel napít?
Nebo že bych se šel vyvenčit?
Nebo že bych si šel fakt zpátky lehnout?

(tady jsem v zájmu zachování rozumné délky článku text zkrátil, prostě si poslední tři řádky zopakujte desetkrát, vyjde to stejně).

Tak jo, bolí mě záda, půjdu si lehnout.
Během cesty na pelíšek: Hm, už vím, proč jsem vylezl. Tlačí mě močový měchýř. Jasně, vyvenčit jsem se chtěl. Tak holt pomalu otočit a zpátky.
Na rozcestníku: Co jsem to vlastně chtěl?
Že bych se šel napít?
Nebo že bych se šel vyvenčit?
Nebo že bych si šel zpátky lehnout?

(opět redakčně kráceno)

A jo, vyvenčit. Tak jdeme, páníček s paničkou už mi otevírají tu velkou zeď.
Kruciš, na té zahradě je pěkná kosa! Mám tam vůbec chodit?
Že bych se vrátil na pelíšek?
Ale už by to vážně chtělo se vyvenčit…
Ale ta zima….
Co kdybych se vyvnitřnil? (pro neznalé vyvnitřnit je to samé co vyvenčit, akorát pejsek vykoná potřebu vevnitř místo venku)
Hm, to mi neprojde, koukají na mě.
Ale ven nejdu, je tam fakticky zima.
Hele, už jsem tu vystál důlek. Tak nic, jdu zpátky na pelech.

Cestou na pelech: Tohle už ale vážně nejde, já se prostě musííím vyvenčit.
Cestou na zahradu: Vezmu to jako mariňáci, rychle tam, rychlá akce a rychle zpět.
Uááá, to je úleva. Škoda, že už se neudržím v postoji “jedna nožička nahoře” a něco málo teď mám na packách. Ale co, oni si to doma vytřou. Rychle zpátky.
Konečně pelíšek! Dobrá věc se podařila, jdu si odpočinout. Dobrou noc!”

Doufám, že jednou technologie pokročí natolik, že opravdu budu vědět, co si pes v takových chvílích myslí a uvidím, jestli jsem se do jeho myšlenkových pochodů trefil.

Pohodový víkend s milujícími a milovanými domácími mazlíčky přejí

- Kanty, Danča a Honza