Azure od A do… základní síťování


Minule jsme vytvářeli naše první virtuální servery v Azure a dnes se podíváme na další veledůležitou část – sítě. Jedná se o téma poměrně bohaté, takže se nám nejspíš opět nevejde do jednoho článku, ale pojďme se do toho vrhnout a dnes si společně probere základy.

Cloud Services

S Cloud Services jsme se již setkali posledně. Sice jen okrajově, ale setkali. Když jsme vytvářeli naši VM, částí konfigurace bylo rozhodnutí o vytvoření nové Cloud Service, nebo využití stávající. Následovala specifikace DNS jména.

clip_image002

Tehdy pro nás bylo důležité jen to veřejné DNS jméno. Dnes se dostaneme k tomu zbytku.

Cloud Service nás nemine při každém vytváření VM. Najdete ji v menu Management portálu a je možné ji vytvořit i z přes tlačítko New. O co s tedy vlastně jedná? Cloud Service je v podstatě logickým kontejnerem pro naše virtuální servery.

Do jedné Cloud Service můžeme dát jeden a více virtuálních serverů nebo Web a Worker rolí, pokud využíváme PaaS. Rozdíl PaaS a IaaS jsem stručně představil v prvním dílu. Protože zde probíráme spíše infrastrukturní část, budeme se nadále věnovat více virtuálním serverům (IaaS). Ať už do Cloud Service umístíme VM nebo Web a Worker Role, vždy se bude jednat o virtuální server. Lišit se bude jen naše úroveň správy a šablony pro úvodní konfiguraci. Cloud Service takový virtuální server vždy ukrývá za veřejným DNS (a tedy i veřejnou IP – VIP). Server dostane i interní IP (DIP) a komunikace z veřejné sítě prochází na tu interní přes Azure firewally. V podstatě si to můžeme představit jako NAT. Tato topologie je zachována ve všech Cloud Services.

clip_image004

K definici portů pro prostup firewallem slouží VM Endpoint.

Endpoints

I na Endpointy jsme narazili během vytváření VM. By-default jsou vždy vytvářeny dva – pro Remote Desktop a Remote Powershell. Přidat samozřejmě můžete i vlastní a nejen při vytváření VM. Stačí kliknout na vybraný virtuál a přejít do záložky Endpoints

clip_image006

Přidání Endpointu je jednoduchou záležitostí. V dolní liště stačí kliknout na New a projít jednoduchým wizardem.

clip_image008

Nyní zvolíme Stand-Alone Enpoint. O těch loadbalancovaných si něco povíme níže. Pokračujeme na další krok a tam už nás čeká to nejdůležitější – tedy zvolení jména, protokolu a portu. Při kliknutí na jméno se rozbalí drop-down nejznámějších šablon. Lze tak snadno nastavit prostup pro často využívané protokoly jako HTTP, FTP, POP3, SMTP atd. Pokud vaše zamýšlená konfigurace není v šabloně, nic vám nebrání specifikovat vlastní jméno i port. clip_image010

Pak už jen stačí vše potvrdit a za chvilku je Endpoint vytvořen.

Již existující Endpointy je možné překonfigurovat v podobném duchu jako poslední krok wizardu vytváření.

Ještě zde máme jednu zajímavou možnost konfigurace a to je specifikace Access Controll Listu. Přeci jen je komunikace na daném portu povolená z kteréhokoliv konce světa a to nemusí být zrovna žádoucí konfigurace. Specifikací veřejných subnetů lze definovat White List i Black List adres. Na RDP tak můžete přistupovat pouze z lokality vaší firmy a komunikaci na http jste schopni limitovat, když zrovna nečekáte návštěvníky z Číny. Podobných scénářů vás určitě napadne plno a ACL je naplní.

clip_image012

Lokální IP a Loadbalancing

O trochu výše jsem zmínil, že virtuální server má svou interní IP. V rámci jedné Cloud Service můžete mít více virtuálních serverů a tyto servery na sebe „uvidí“. Konfigurace to určitě není ideální, protože na jiné servery, v jiné Cloud Service se již nedopingáte. V Cloud Service je opravdu jen základní a automaticky definovaná síť. Nemůžete dále spravovat nebo určovat vlastní rozsahy atd. K tomu všemu a k mnohému dalšímu slouží Virtual Networks (VNETs), které si blíže představíme příště. K čemu nám je tedy takováto blízkost VM v jedné Cloud Service? K Loadbalancingu.

V momentě přidání dvou a více VM do jedné Cloud Service, jste schopni definovat takzvaný Load-Balanced Set.

clip_image014

Celé schéma bude vypadat takto:

clip_image016

Tak bude zajištěno, že už náš Endpoint nebude směřovat pouze na jednu instanci v Cloud Service, ale bude docházet k loadbalancingu na všechny instance, přidané do tohoto setu. Principiálně se jedná o Round Robin, ale je zde i rozpoznání mrtvých uzlů. Pokud nepošle server na příslušném serveru odpověď ve vámi stanoveném intervalu, nebude na něj další komunikace směrována.

clip_image018

Na obrázku výše definujeme, že pokud se nám minimálně dvakrát nevrátí odpověď, považujeme server za nepoužitelný pro směřování komunikace.

Scénář si můžeme snadno ověřit stopnutím site v IIS. Nejdříve na jednom a pak na druhém serveru. Případně můžete aktualizovat stránku a sledovat náhodné přepínání.

clip_image020

Tolik k základnímu loadbalancingu a základnímu síťování. Příště si sítě více přizpůsobíme a podíváme se právě na VNETs a další záležitosti spojené s vysokou dostupností.

Matouš Rokos, MVP
Mainstream Technologies

Comments (3)

  1. Anonymous says:

    Na této stránce najdete archiv článků z Technet Flash zpravodaje, pravidelného

  2. Anonymous says:

    Minulý díl nás seznámil se základy síťování v

  3. Anonymous says:

    Léto je za námi a klid článků je u konce! V minulém dílu jsme si představili

Skip to main content