Co IT-týden dal: Kuchyně

Kanty> Než se pustím do psaní svých příhod z kuchyně, rád bych reagoval na zpětnou vazbu, která se objevila v komentářích pod několika posledními vydáními CITD. V podstatě z ní zaznívalo zklamaní, že ač název článku evokuje shrnutí událostí, které se v posledním týdnu odehrály ve světě informačních technologií, namísto toho se v něm píše o více či méně ulítlých příhodách nejmenovaných jedinců, které s IT většinou nemají nic společného.

Donutilo mě to k zamyšlení, provedl jsem upřímnou a tvrdou sebekritiku, vyhledal pomoc v kolektivu a následně se rozhodl pro nápravný krok v podobě přejmenování série. Konec konců, v přejmenovávání jsme opravdu dobří, stačí zmínit Microsoft Azure (dříve Windows Azure), Microsoft Intune (dříve Windows Intune), Azure Site Recovery (dříve Hyper-V Recovery Manager), a podobné změny se chystají i do budoucna, viz třeba Skype for Business (zatím stále existující, ale příští rok již minulý Lync).

Na druhou stranu, CITD je přece jen zavedená značka a byť někdo přejmenování přivítá s radostí, neb ho nebude mást název, jinému by to zase mohlo jít na nervy. Proto jsem se rozhodl jít cestou kompromisu a sérii tímto slavnostně přejmenovávám na “Co ajťákův týden dal”, neboli zkráceně “Co IT-týden dal” a ještě zkráceněji CITD. A když to tak po sobě čtu, říkám si, že bych mohl jít do politiky.

No nic, zpátky k původnímu tématu. Na rozdíl od ex-kolegy Štěpána Bechynského, který, pokud by nechal vývojařiny, by se mohl jít okamžitě živit jako šéfkuchař v noblesní restauraci, mě kuchařský um spíše míjí. Pravda, zvládnu čaj, špagety z konzervy prý taky dělám dobré, avšak můj strop je u vaječných toustů (vezmete toust, obalíte ve vajíčku, krátce osmahnete, napráskáte na to všechno, na co máte chuť a servírujete). Na druhou stranu se nadšeně pokouším alespoň v kuchyni pomoci ženě, která je naším hlavním rodinným kuchařem. Ne vždy se ovšem má dobře míněná snaha setkává s úspěchem.

Například nedávno žena dělala hrachovou kaši. Děti <ironie> byly štěstím bez sebe </ironie>, já luštěniny celkem můžu, takže jsem byl v klidu. Během procesu přípravy se uvařený hrách musí propasírovat, aby se zbavil tvrdých slupek a zůstal pouze mazlavý vnitřek. Dělá se to jednoduše tak, že hrášek vrazíte do sítka a mačkáte na něj lžící nebo něčím podobným. No a protože hrachu bylo dost, ženina paže umdlévala a požádala mě o pomoc. S radostí jsem se chopil náčiní a začal vehementně pasírovat. Mám k tomu předpoklady, práce IT specialisty znamená v podstatě neustálé procvičování svalstva na rukou. Spočítejte třeba ty pohyby myší, které musí ruka zvládnout, nebo počet úderů na klávesnici, které každý den provedete. Mé nabušené svalstvo tedy pasírovalo jedna radost, tedy až do té doby, kdy se ozvalo netypické křupnutí a sítko se mi doslova rozpadlo v ruce. Umělohmotné kousky byly po celé kuchyni, část z nich i v již propasírované kaši. Výsledek: žena naštvaná, protože kaši mohla vyhodit, a vyhodila mě z kuchyně, děti nadšené, protože kaše se mohla vyhodit, a protože táta byl vyhozen z kuchyně a bylo vzrůšo.

Nebo příklad z minulého týdne. Žena začala pracovat na cukroví, připravila si těsto, zabalila ho do umělohmotné folie a dala do lednice. Po nějaké době jsem se nachomýtnul do kuchyně, abych si připravil drobnou svačinku a když už jsem lezl do lednice, požádala mě žena, abych jí těsto z lednice podal. Protože nezvládám multitasking, prostě jsem hrábnul po kulaté věci, zabalené do umělohmotné folie, podal ji ženě a dál se věnoval vybírání toho, co si dám. Po chvilce jsem zaznamenal, že se žena svíjí v křečích, opustil plán udělat si svačinu a starostlivě zjišťoval, co se jí stalo. Ukázalo se, že žena se svíjí smíchy, protože jsem jí místo těsta podal celer. Nezlobte se na mě, ale obojí je kulaté, obojí bylo zabaleno ve stejné folii, zhruba stejné velikosti, tak proč ten povyk? Večer měla navíc žena sraz se sousedkami a druhý den o mém drobném klopýtnutí věděla celá ulice, i když vážně nechápu, co na tom bylo tak směšného.

Zřejmě vrcholu svého kulinářského snažení jsem dosáhl minulý víkend, shodou okolností se opět jednalo o cukroví. Žena při přípravě zjistila, že jí chybí zdobení na cukroví, a chtěla po mně, abych ho jel koupit. Tady jsem se zasekl. Nemám problém kupovat potraviny, které bezpečně znám a vím, že se u nich nespletu, ale přece jen zdobení na cukroví se tak často nekupuje, proto jsem požádal o přesný popis toho, co mám vlastně obstarat. Po asi deseti minutách vysvětlování, kdy už ženě začala jít z uší pára (chtěl jsem vědět, jak je daná věc veliká, jaké je barvy, jak vypadá balení atd.), nakonec dostala spásný nápad, nakoukla do kuchařky a ukázala mi obrázek požadovaného. Obrázek mi něco připomněl a také jsem to neopomněl ženě sdělit: kdyby mi rovnou řekla, že mám koupit něco, co vypadá jako trubičky uhlíkových nanovláken, mohli jsme si trapnou konverzaci posledních deseti minut ušetřit. Výsledek: praštila mě vařečkou, vyhodila mě z kuchyně a konstatovala, že její pořekadlo “Manžela v kuchyni míti, pekelně naštvaná býti” je stále platné.

Pohodový víkend bez nepříjemných situací v kuchyni přejí

- Kanty, Danča a Honza