Co IT-týden dal: cestujeme na akce

Kanty> Než se pustím do dnešního povídání, rád bych se omluvil za to, že poslední dobou CITD sérii dost zanedbávám. Pracovní tempo v září je celkem vražedné, jedna priorita je vyšší než druhá a bohužel to odnáší právě páteční série Ale budu se snažit, co budu moct, abych se s vámi mohl podělit o zajímavé zážitky a historky i nadále.

Dnes bych se chtěl zaměřit na cestování po nejrůznějších akcích, protože poslední dobou mám v této oblasti několik zajímavých zážitků, které celkem jasně ukazují, že prezentátorský život není vždy úplná pohádka a v zákulisí podobný akcí se občas dějí velmi zajímavé věci.

Začátkem týdne jsem měl prezentovat na technické prezentaci jednoho z našich partnerů pro jeho významné zákazníky. Akce probíhala v Praze, moje část měla začínat ve 12:20, takže jsem si ve naplánoval a na místo určení dorazil o půl dvanácté, abych měl spolehlivou rezervu. Při vstupu do předsálí mě drobet zarazilo, že probíhá přestávka, protože agenda pro danou dobu naznačovala prezentace v plném proudu. Následně jsem zjistil, že předchozí řečník se drobet zakecal a protáhl svou část o tři čtvrtě hodiny. Se stoickým klidem jsem si našel klidný kout, dal si kávu a vyčkával. Prodloužení poté narostlo díky dalšímu řečníkovi, poté se opět smrsklo, protože další v pořadí svou část zkrátil, a celkově to bylo celé dost na vodě. Následovala schůzka s organizátory, kde jsme probrali různé varianty včetně možností “budeme pokračovat po obědě”, což bylo zavrhnuto, protože po obědě se mělo končit a existovala vysoká pravděpodobnost, že účastníci po obědě jednoduše odejdou. Zrušení prezentace také nepřipadalo v úvahu, takže jsem se nakonec na pódium dostal se svou prezentací, původně plánovanou na tři čtvrtě hodiny, na posledních deset minut před obědem. Co vám budu povídat, i když jsem dobrej, tohle jsem nedal a účastníci se k jídlu dostali o patnáct minut později. I tak si myslím, že zkrátit čas na polovinu při zachování všech potřebných informací není až tak špatné.

Zcela opačný extrém se mi stal hned druhý den. Podobná situace: velký partner, akce pro jeho zákazníky, lokalita Praha. Začínat jsem měl ve 14:45, takže jsem zodpovědně dorazil na místo s velkou rezervou ve 13:40. Ovšem u registrace jsem letmo zavadil pohledem o zde vystavenou agendu a málem jsem se složil, neb vytištěný program ukazoval začátek mé prezentace ve 13:30. Během několika vteřin jsem se zpotil úplně všude, kde to šlo, bleskově se zorientoval v prostředí a utíkal k sálu, kde se přednáška měla konat. Po doběhu jsem si připadal jak v Jiříkově vidění. V sále ukázněně sedělo asi šedesát lidí a všichni koukali na prázdné plátno. Takovou disciplínu jsem ještě neviděl. Nicméně rychle jsem zareagoval, připojil notebook, asi šestnáctkrát jsem se omluvil za toto malé nedopatření, které se nám stává maximálně jednou za deset let, a dal se tryskem do prezentace, abych dohnal ztracený čas. Prezentace nakonec dopadla v rámci možností úspěšně, po skončení jsem si lehce spravil náladu několikaminutovým řvaním na organizátory, kteří jaksi zapomněli oznámit, že změnili agendu, a potom jsem jel domů, převléct si zpocené svršky. Večer jsem si to pak ještě celé promítal v hlavě, a došel jsem k závěru, že když obě akce z předchozích dnů sloučím a zprůměruji, tak to vlastně vyšlo všechno perfektně.

Ovšem asi nejzajímavější příhodu jsem zaznamenal před pár týdny, kdy jsem cestoval na IT Camp do Brna. Protože IC Camp začíná ráno a protože současný stav dálnice D1 neumožňuje ani odhadnout, kolik času cesta dá, cestoval jsem již předchozí den večer s tím, že v Brně přespím a ráno se plný sil vrhnu do práce a podám oslňující výkon. Tato představa vzala za své kolem půl desáté večer na 102. kilometru dálnice, kdy jsem najel na neznámý předmět na silnici, pročež auto začalo nejprve mírně a za chvíli dost významně vibrovat, začal se za mnou linout dým a v autě se začal vznášet pach spálené gumy. Coby informovaný řidič jsem zajel ke krajnici (byl jsem na kilometru 103,5 kousek před sjezdem 104), zapnul blikačky, nahodil výstražnou vestu, umístil trojúhelník a teprve poté se šel podívat, co se stalo.

Levá zadní pneumatika byla doslova rozsekaná na kousky (ostatně foto z následujícího dne je samopopisné):

A protože od určité doby není rezervní kolo součástí povinné výbavy a já disponoval pouze lepicí sadou (po dlouhém přemýšlení jsem usoudil, že na tohle lepidlo stačit nebude), začal jsem obvolávat pojišťovny, asistenční služby a naše správce vozového parku, aby mi nějak pomohli.

Zhruba po půlhodině, kolem 22:00, jsem byl kontaktován zpátky s tím, že se poblíž mě nachází spřízněný automechanik, který mi zavolá a pomůže. Mechanik se za patnáct minut ozval s tím, že má náhradní kolo, podle pokynů dispečinku vyráží a protože je vzdušnou čarou nějakých patnáct kilometrů ode mě, do půl hodiny bude na místě.

Za další půlhodinu volal znovu. Projel kilometry 120 až 124 a nikde mě nenašel, kde prý jsem. Odvětil jsem, že stojím na 103,5, což by mohl být důvod, proč mě na 120 až 124. Mechanik odvětil několika sprostými slovy na adresu dispečinku, který ho poslal jinam a po uklidnění odvětil, že se obrací a jede zpátky. To bylo zhruba ve 22:45.

Ve 23:45 jsem už měl za svodidly dálnice vyšlapanou poměrně slušnou cestičku a rád bych touto cestou poděkoval své ženě, která mi v záchvatu předvídavosti na cestu připravila termosku s kávou. Během té doby mě navštívila i dálniční hlídka PČR, ovšem inspekci jsem zvládl a příslušník uklidněn ujištěním, že mechanik je na cestě, upustil od dalších kroků a odjel.

Ve 23:50 mi volal dispečink, zda už mechanik dorazil. Opáčil jsem, že nikoliv a že podle času se domnívám, že někde píchnul také, použil náhradní kolo, které vezl pro mě, a odjel domů spát. Dispečink odvětil, že zjistí, co se děje, a zavěsil.

V 0:05 u mě zastavilo auto s mechanikem, který vystoupil z auta a okamžitě si zapálil cigaretu. Poté se vydýchal, za cigaretu se omluvil, ale prý to bylo nezbytné, aby se uklidnil. Totiž poté, co se znovu spojil s dispečinkem, že nejsem na 120 až 124, ho dispečink poslal na 104, že stojím hned za sjezdem. Jenže já nestál za sjezdem, ale před ním, takže mechanik musel jet až na 112, aby se otočil. Tam ovšem probíhala uzavírka, takže musel jet až na 119, tam se otočil, jel zpátky na 90, kde se opět otočil a po krásných dvou a půl hodinách a sto třiceti šesti najetých kilometrech konečně dojel.

Pokračování už bylo fádní: mechanik rychle vyměnil kolo, podepsali jsme papíry a v krásných 0:45 jsem mohl pokračovat v cestě. Ve dvě jsem dorazil do Brna, o půl třetí jsem zalehl do postele a měl jsem krásné čtyři hodiny času na spánek, po kterém mě čekalo celodenní povídání a následně cesta zpátky do Prahy.

Občas se zkrátka daří

Pohodový víkend bez roztrhaných pneumatik přejí

- Kanty, Danča a Honza