Co IT týden dal: zase velbloud, lanový park
Kanty> Tak se vám musím přiznat, že jsem až do včerejšího dne netušil, jaký má moje rodina neuvěřitelně zvrácený a krutý smysl pro humor. Blíží se mé narozeniny, a protože na víkend už máme jiný program, rozhodla se žena a dcery uspořádat mi malou oslavu v rodinném kruhu. 
Připravily mi oblíbený dort, svíčky zapálily, písničku zapěly, zkrátka krása. Tedy až do té doby, než mi daly dárek, já jej rozbalil a objevil plyšového velblouda.
Náhodný čtenář tohoto příspěvku se asi diví, proč by mi zrovna tohle mělo připadat jako zákeřný podraz, skeťárna a hyenismus nejvyššího řádu, ale pravidelní návštěvníci TechNet blogu si určitě připomenou mé nedávné zážitky z dovolené a bude jim jasné, proč jsem byl nanejvýš zhnusen (náhodný čtenář se na můj účet může pobavit taky, díl o velbloudech najdete zde).
Když už jsme u dovolených: minulý týden jsem se, stejně jako každý rok, zúčastnil se svými dceruškami expedice Chlapalucha. Jde o výlet tatínků a dětí ze sousedství, kdy bez maminek trávíme týden radovánkami na chatě v Orlických horách. Dlužno dodat, že po týdnu stráveném s dětmi jsou děti bez sebe blahem a nejraději by pobyt prodloužily na neurčito, zatímco tatínkové jsou na pokraji sil a ze všeho nejvíc se těší na to, až přijedou domů a předají ratolesti odpočatým maminkám.
Během týdne došlo i na návštěvu lanového parku. Pro ty, kteří netuší: jde o soustavu lan, provazů, prken, visutých hrazd, žebříků, klouzaček a dalších opičáren, zavěšených více či méně 
vysoko v korunách stromů. Zatímco malé děti se pohybují v jednom až dvou metrech výšky, větší se dostanou na tři metry a trasy pro dospělé už jsou opravdu vysoko. Děti se na dráhy s jásotem vrhly a brzy připravily obsluze parku perné chvilky, neb nejprve uvízla na jedné překážce má menší, a sotva jí pracovnice převedla k další části, má větší spadla a ve výšce pěti metrů zůstala viset na jistícím laně, což si opět vyžádalo asistenci obsluhy. Já mezitím pobíhal dole od stromu ke stromu a nadával jako špaček.
Ale což, přežili jsme, děti si to užily a já se bláhově domníval, že od lanových parků mám na chvíli klid.
S postupujícím týdnem se únava projevovala víc a víc a snad proto jsem jednou odpoledne neuhlídal nevinný dotaz mladší dcery, zda si může jít s kamarádkami hrát do našeho pokoje na lanový park, a bezmyšlenkovitě jsem jí to odkýval. Dcera spokojeně zmizela a já měl chvíli klid, což mi v danou chvíli přišlo nejdůležitější. Když se ale nehlásila ani po dvou hodinách, coby zodpovědný rodič jsem se rozhodl, že jí půjdu zkontrolovat, jestli se jí něco nestalo.
Nestalo. Ale mě málem šlehlo, když jsem po vstupu do pokoje uviděl dceru, jak se spokojeně pohupuje ve vzduchu, zavěšená na svázaných tričkách na patrové posteli. Na můj vytřeštěný výraz nevzrušeně odpověděla, že je na lanovém parku a ostatní kamarádi (kteří seděli na posteli, případně na zemi, a vše sledovali) jí jistí. Pravda, na zem si dala peřiny a polštáře, ale i tak jsem jí okamžitě serval dolů, vynadal nejdřív jí a potom sobě a následně jsem se šel uklidnit panákem.
Celá věc ostatně měla ještě dohru po návratu domů, kdy jsem manželce opravdu těžce vysvětloval, proč má dcera u všech triček rukávy dlouhé jak pro mutanta. Zkrátka lanový park je opravdu velká zábava.
Abych nezapomněl, jedna perlička na závěr. Když jsem před pár dny odcházel do práce, tak se se mnou mladší dcera rozloučila slovy: “A ať tě v práci nikdo nebudí, tati”. Tak nevím, co tím chtěla říct…
Pohodový víkend bez svázaných triček a zbytečného buzení přejí
Kanty, Danča a Honza