Co IT-týden dal: Já a útesy

Kanty> Jsem tu s dalším pokračováním mých dovolenkových dobrodružství.

Třetí den se letovisko zahalilo do oblaku jemného písku. Nejprve jsem si myslel, že za to můžou domorodci, kteří nám v ranních hodinách uspořádali nezvyklý budíček, kdy okolo hotelu profrčel nesmírně hlučný automobil, který za sebou nechával oblaka dýmu. Dým ovšem nešel z výfuku, jak by člověk u relativně starého auta mohl očekávat, ale ze speciálního přístroje. Opravdu nevím, k čemu to vlastně sloužilo, možná se jednalo o nějaké vykuřování nepříjemného hmyzu (což bych ocenil, místní komáři jsou o několik vývojových cyklů dál než naši; nejsou skoro vidět, při letu nebzučí a štípou tak, že zanechávají několikacentimetrové svědivé boláky. Rovněž mají daleko větší apetit, holčička z vedlejšího pokoje po dvou nocích napočítala na svém těle sedmdesát osm zásahů. Navíc na ně nezabírají repelenty dovezené z Česka, takže napomáhají rozvoji turistky, protože člověk musí koupit prostředky místní), nebo zda šlo o nějaký náboženský rituál, který se dřív prováděl ručně a nyní ho zmechanizovali.

Ovšem toto auto nebylo příčinou snížené viditelnosti, tou byla písečná bouře. V podstatě jde o silný vítr, který v poušti zvedne jemný písek a donese ho na nejrůznější místa. V našem případě zahalil do oblaku celé letovisko a dokonce i moře, ze kterého jsme viděli tak na třicet metrů od břehu. Dalším průvodním jevem bylo i problematické dýchání (přece jen písek nepůsobí na nosní sliznice úplně nejlépe), ale k tomu se ještě dostanu v dalších vydáních CITD.

Každopádně i přes nepřízeň počasí jsme se rozhodli jít na pláž. Koneckonců kvůli moři jsme na dovolenou jeli, tak co. Kousek od pláže se nacházel i korálový útes, což v mých původních představách vyvolávalo pestrobarevné obrázky vodní flory a fauny, kterou si prohlédnu zblízka a když se zadaří, budu si moct i sáhnout. K tomuto účelu jsem ještě doma koupil potápěčské brýle, šnorchl, dětem opatřil to samé včetně ploutví a od švagra jsem si půjčil foťák pod vodu. V prvních dnech jsme se v moři jen ráchali, potápěčské vybavení nevyužili a mé pokusy fotit podvodní život skončily velkým neúspěchem. Ono mít obličej nad hladinou, foťák držet pod hladinou a něco fotit prostě moc nefungovalo, a bez brýlí jsem se ponořit nemohl, slaná voda mým očím nedělá moc dobře. Jen jednou jsem myslel, že jsem dosáhl výraznějšího úspěchu, to když se pod hladinou objevila jasně žlutá skvrna tvaru velké ryby, kterou jsem nemohl minout, i když jsem spoušť cvakal odhadem. Bohužel při prohlídce fotografie vyšlo najevo, že barevná skvrna nebyla ryba, ale pytlík od brambůrků.

Proto jsem se třetí den rozhodl, že se do toho pořádně opřu. Situace mi přála, děti moře nebavilo a šly na hřiště, takže jsem je nemusel ve vodě hlídat, a žena, která začínala pociťovat problémy s dýcháním v důsledku bouře, zůstala na břehu.

Vzal jsem tedy potápěčské brýle, nasadil na ně šnorchl, foťák si připnul na řemínek okolo zápěstí, v záchvatu pomatení smyslů jsem si vzal i dceřiny ploutve (měl jsem je tak na třech prstech u nohy), všechno vyzkoušel a vydal se vstříc vlnám.

Z následujících minut mám několik poznatků, o které bych se rád zdarma podělil s těmi z vás, kteří budou stejně jako já šnorchlovat poprvé:

• Když máte potápěčské brýle, vyfukujte vzduch ústy. Nosem to nefunguje, přetlak vám nadzvedne brýle a nateče vám tam voda.
• Vlny nejsou dobré. Když jsem se poprvé ponořil a plaval dýchaje šnorchlem, nějak mi nedošlo, že silný vítr, který způsobil písečnou bouři, působí i na moři. Poměrně silné vlny celkem pravidelně zaplavily mou dýchací trubici, takže jsem si dost často loknul, načež následoval prskavý výstup na hladinu.
• Vlny opravdu nejsou dobré. Další účinek vln je ten, že se sice snažíte někam plavat, ale masa vody má na věc jiný názor a nese si vás, kam se jí zachce. To jsem na vlastní kůži poznal, když se mi povedlo obeplavat útes, který mě do té doby před hlavní silou vln kryl, a náraz jsem schytal z první ruky. A stálo to za to, vlna mě mrštila přímo proti korálovému útesu a musím říct, že ty krásné barevné věci, které na fotkách vypadají nádherně a neškodně, jsou ve skutečnosti pekelně tvrdé a velmi ostré kusy šutrů. Trojí omlácení mi stačilo k tomu, abych se rozhodl expedici ukončit.
• Vlny jsou fakt na pendrek. Než se mi podařilo obeplout útes zpátky, málem jsem umřel vyčerpáním, protože jsem co chvíli musel vylévat vodu ze šnorchlu, odrážet se od útesu, na který jsem bylo znovu a znovu narážen, a navíc se mi dvakrát vyzuly dětské ploutve, které jsem pak musel lovit, a ploutve se bez ploutví loví opravdu obtížně.

Navzdory všemu protivenství se mi ovšem povedlo vyfotit i několik ryb a dokonce jsem natočil i krátké video, které je kromě chaotického rozkomíhaného pohybu lehce rozeznatelné podle finálního záběru, kde je vidět prudké vynoření a slyšet mé funění (jo a taky je tam vidět pár ryb).

Když jsem se pak, opravdu na pokraji sil, dostal zpátky na pevnou půdu, trochu jsem se sebral, zaujal hrdý postoj a kráčel směrem k ženě a dcerám, které na mě od lehátka upíraly obdivný pohled.

Dmul jsem se pýchou, říkajíc si, že na mě hledí jako na odvážného tatínka a manžela, který zvládne i mořský živel. Pak jsem přišel blíž a zjistil jsem, že na mě zírají se směsicí zděšení a odporu. To mě drobet zarazilo a tak jsem se podíval, jestli jsem třeba neztratil plavky, nebo tak něco. Plavky jsem sice měl, ale byla v nich díra. Jenže to moje dámy nevyděsilo, horší byly další díry, které byly na mém těle. Ony ty korály byly opravdu ostré a zanechaly mi na těle plejádu menších i větších bodných a řezných ran (někdy to byla i kombinace obojího, například na koleně jsem měl vyražené úhledné kolečko), takže jsem po pláži kráčel zkrvavený jako někdo, kdo právě přežil srážku dvou vlaků. Bohužel jsem měl ještě pořád v těle adrenalin a zranění jsem necítil, takže jsem svým beruškám způsobil menší šok.

Na druhou stranu bylo pak velmi dojemné sledovat, jak mě položily na lehátko a společnými silami se mě jaly otírat papírovými kapesníčky, v tu chvíli mi bylo skoro i příjemně (tento stav samozřejmě přešel poté, co adrenalin vyprchal. Pak se odřeniny připojily k velbloudím opuchlinám, které jsem měl z předešlého dne, a komářím štípancům, které jsem měl z předchozí noci, a celkově to začínalo být moc zajímavé).

Takže doporučení číslo dvě: až vám někdo bude nabízet nádherné šnorchlování během písečné bouře, nechte si o tom raději jen vyprávět. Je to bezpečnější a méně bolestivé.

Pohodový víkend bez modřin a škrábanců přejí

Kanty, KFL a Danča