Co IT-týden dal: Já a velbloud

Kanty> Po delší odmlce jsem zpět, a hned na začátku pro vás mám dobrou zprávu: byl jsem na dovolené. A že to byla zajímavá dovolená, zahrnující mimo jiné písečné bouře, horečky a ve finále předčasný návrat domů. Stručně řečeno, dovolenou jsem si opravdu “užil”, ale dobré je na tom to, že mám náměty pro CITD minimálně na čtyři pokračování. Pojďme tedy bez dalšího zdržování k prvnímu příběhu.

Druhý den po příletu do destinace, kdy jsme se povalovali na pláži, dcery přestalo bavit ráchat se ve vlnách a začaly prozkoumávat okolí. Kromě dětského hřiště, mrtvé medúzy, stánku s palačinkami a několika vajglů v písku objevily i maníka, který si na vodítku vedl velblouda. Jelikož holky toto zvíře viděly maximálně na dálku v zoo, bylo pro ně setkání s tímto korábem pouště opravdovým zážitkem. Když se velbloud složil na zem (a to složil myslím doslova, komplikovanější proces jsem u zvířete snad neviděl; připomínalo mi to skládání zahradního stanu), šly si s ním i popovídat a dle výrazu jejich tváří si s dromedárem opravdu rozuměly.

Mezitím velbloudovodič zkušeným zrakem odhadl, odkud vanou peníze, a zašel za mnou na pokec, že prý organizuje vyjížďky na velbloudech a holky se mohou na velbloudovi projet po pláži. Konec konců proč ne, řekl jsem si, vytáhl šrajtofli a za chvilku už berušky seděly na velbloudovi (se zajímavou směsicí vyděšeného a nadšeného výrazu ve tváři) a projely se po pláži tam a zpět. Strašně moc se jim to líbilo a následujících několik hodin jsem neslyšel nic jiného než velbloud sem, velbloud tam, velbloud tohleto a velbloud támhleto.

Velbloudí maník zjevně toto chování znal, protože mě s holkami nechal půl den vydusit a pak, kdy už jsem byl v zájmu zavření pusinek svých ratolestí ochoten udělat cokoliv, se objevil znovu, tentokrát s nabídkou skutečného výletu na velbloudech do pouště. Souhlasil jsem, zaplatil jsem, a ti z vás, kteří mají děti vědí, že jinou možnost jsem neměl.

Když se tak zpětně ohlížím, kde jsem vlastně udělal chybu, na přední místo bych zařadil jazykovou bariéru. Já maníkovi rozuměl, že výlet bude na dvacet minut, zatímco on zjevně mluvil o dvou hodinách. A přátelé, něco vám řeknu: velblouda už nechci nikdy v životě vidět ani z letadla, natož na něm znovu jet! Začalo to dobře, sedl jsem na velblouda, přede mne posadili mladší dceru, pak se to monstrum zvedlo (proces o něco méně komplikovaný než skládání, viz řádky výše) a do té chvíle to bylo celkem fajn, pěkný výhled, pohodlný posed, vyhlídka na bezpečné dobrodružství a podobně. Pak se ta příšera pohnula. Nejdřív jsem myslel, že se zadřely válce v motoru a jdou proti sobě, pak jsem pochopil, že velbloud zahájil chůzi. Neskutečně se to kývalo, hýbalo se to ze strany na stranu i zepředu dozadu a lítal jsem v sedla jako hadr na holi. Vypadnutí zabránil pouze nárazník v podobě dcery přede mnou a zvýšená opěrka zadního sedla za mnou.

Než jsme vyjeli z hotelu, byl jsem celý roztřesený, bylo mi zle od žaludku a kdybych v té chvíli věděl, co mě čeká, okamžitě bych celou akci zrušil. Bohužel jsem to nevěděl a tak jsem protrpěl jízdu celým městem, která dala přes půl hodiny. Na kraji města jsem byl na zhroucení a navíc o sobě nenápadně, ale čím dál silněji dávat vědět nakonec úplně největší problém, zadní opěrka sedla. Ta sice bránila mému pádu, ale při neustálých pohybech dromedára také pracovala na mé (jinak sezením v kanceláři a autě vytrénované) zadní části těla, která začala vysílat do mozku signály, označující čím dál větší odřenost v intimních partiích.

Doufal jsem, že konec města a výhled na poušť bude stačit, ale nebylo mi dopřáno oddechu. Řidič velbloudů (pomalu jsem toho chlapa začínal nenávidět) začal velbloudy mlátit  tenkou hůlkou a při tom podivně halekal. Výsledek se dostavil, velbloudi přešli do běhu. To mi paradoxně ulevilo, velbloudí běh se podobal jízdě na koni, takže spíš úleva. Běh pokračoval další půl hodiny a když jsme konečně zastavili a já slezl a vydal se kolébavou chůzí námořníka na obchůzku, zjistil jsem, že okolo není široko daleko nic než duny, skály a písek. Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to!

Při přípravě na zpáteční cestu jsme vyměnili pořadí velbloudů (zapomněl jsem dodat, že velbloudi jeli tři a byli připoutání jeden k druhému, takže tvořili takový několikahrbý vláček), takže jsem najednou kromě kolébavého pohybu, totálně vydřeného pozadí a žaludeční nevolnosti musel řešit další problém. Velbloud za námi byl totiž k tomu našemu přivázaný poměrně dost nakrátko, takže jeho hlava se nacházela v blízkosti mého lokte. No a ten kolébavý pohyb způsoboval, že jsem mu každou chvíli dal loktem pecku do nozder či mezi oči, což se mu zjevně nelíbilo (a já ho chápu). Po půlhodinovém otloukání mi to nedalo, a protože mám zvířata moc rád, pokusil jsem se velblouda pohladit, abych se mu omluvil. Nelíbilo se mu to. Ucukl nejdál, co mu lano dovolilo, zakoulel očima, vycenil pysky a začal vydávat zvuk podobný něčemu mezi bučením krávy a hřměním hromu. Pochopil jsem, že tohle nebude správná cesta, odsunul se co nejdál na opačnou stranu svého velblouda a po zbytek cesty jsem držel ruku zvednutou nad hlavou, abych nějakým nešťastným úderem nepřilil do ohně poslední kapku.

Zoufale jsem se těšil zpět do hotelu, ale nebyly by to moje dcery, aby tatínka nedorazily. Nejprve jedna a po chvíli i druhá začaly hlásit, že potřebují na záchod. V té chvíli jsem už měl velmi zuřivou náladu a velbloudí pohůnek měl jediné štěstí, že na mou žádost o zastavení u nejbližší toalety zareagoval velmi promptně, jinak bych ho asi pošimral botou po hlavě (nebyl by to pro mě problém, jel totiž na koni, takže měl hlavu přesně v té správné výšce). Následovalo skládání, úprk na toalety, úprk z toalet, rozkládání a mučení mé zadní části pokračovalo.

Už si ani nevzpomínám, jak jsem před hotelem slezl, vím jen, že holky nadšeně vřískaly, fotily se s naháněči (taky už v životě, aspoň pod mým vedením, žádného neuvidí, tak aspoň mají památku) a následně mě podepřely a pomohly mi dovléci se do hotelu, kde na mě osvěžená a relaxovaná žena (která prozíravě hned na začátku odmítla mít s velbloudy cokoliv společného) jen nevěřícně zírala.

Následná prohlídka zadních partií odhalila (a teď se omlouvám, že budu poněkud nechutný, ale je to nezbytné, abyste pochopili, jak moc jsem trpěl) dvě patnácticentimetrové mokvající proleženiny, díky kterým jsem několik následujících nocí proležel na břiše a usykával bolestí při každém usednutí na sebeměkčí židli. Spasila mě ženina zásoba léků a mastiček, mezi nimiž nechyběla ani Rybilka, která se jinak používá pro ošetření zadečků miminek. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že v adekvátně větším množství funguje i na dospělé. Mokvající ráno se po několika dnech změnily na tvrdé strupy, jejichž zbytky mám na těle i dnes, čtrnáct dní po oné jízdě hrůzy.

Zkrátka a dobře: pokud někdy budete na dovolené a někdo vám nabídne krátký výlet na korábech pouště, vzpomeňte si na mě a řekněte rozhodné a pevné NE, případně si najděte někoho, kdo tam vezme děti za vás. Mým ratolestem totiž na rozdíl ode mě nic nebylo a na velbloudy vzpomínají se slzou v oku dodnes.

Pohodový víkend bez mokvajících odřenin přejí

Kanty, KFL a Danča