Co IT-týden dal: značkujeme


Kanty> Poměrně často jezdím s dětmi k mým rodičům, kteří bydlí na Vysočině. Holky si s babičkou a dědečkem výborně rozumí, na Vysočinu jezdí rády a ještě raději jsou, když je pouze odvezu, vyklopím a vrátím se je vyzvednout za pár dní či za týden, protože prarodičovská laťka tolerance k počtu zmrzlin a včasnému chození do hajan je nastavena benevolentněji, než ta rodičovská.

Kapitolu samu o sobě pak tvoří cesta z Podbrdí, kde bydlíme my, na Jihlavsko, kde bydlí rodiče. Autem to dá zhruba dvě hodinky, a čím jsou holky větší, tím je to celé logisticky jednodušší, ubývá zastávek na záchod, pití už taky tolik nerozlévají a i o zábavu máme postaráno. Dědeček má totiž tu úžasnou vlastnost, že chce být o všem informován a chce vše mít pod kontrolou. Proto během té dvouhodinové cesty asi tak šestkrát zavolá s dotazem kde se nacházíme, jak dlouho nám to ještě bude trvat a podobně. Vzhledem k tomu, že tohle jeho chování už známe, sázíme se s dcerami na nejrůznější témata typu kolikrát dědeček zavolá, na kolikátém kilometru dálnice zazvoní potřetí (zajímavé je, že děda se trefuje poměrně přesně na stejná místa), na co všechno se zeptá a podobně.

Jednou jsem zábavu zvedl ještě o úroveň výš, kdy jsem na dotaz “kde jste?” odvětil “na silnici”, a následně se snažil co nejdéle odvrátit přímou odpověď, ovšem tak, abych neplácal úplné nesmysly. Vydržel jsem čtyři minuty, což mi přijde celkem slušné.

Nejpikantnější na celé věci je však to, že už od prvních jízd máme s dědou dohodu, že pět minut (nebo dvě vesnice, vyjde to na stejno) před příjezdem volám já a ohlašuji, že tam za chvilku budeme, čili veškeré volání dopředu je zbytečné. Ani to ovšem dědovi nebrání volat znovu a znovu

Ono to volání pět minut před příjezdem má ještě jeden dopad, děda vždycky vyleze před dům a ukazuje mi, jak zaparkovat. A ani to, že řídím už dvacet let a mám naježděny stovky tisíc kilometrů, ani to, že parkuji na zcela rovné silnici, na krajnici, kde nejsou žádná vyznačená parkovací stání a široko daleko neparkuje nikdo jiný, ho neodrazuje. Byly doby, kdy mi toto jeho počínání šlo na nervy, teď už se tím spolu s dcerami bavíme a závěrečná sázka je na téma “bude děda zase ukazovat?”. Všichni sázíme, že ano, a dlouho nikdo neprohrál.

Ovšem při poslední návštěvě tomuto dědovu počínání dodala zvláštního půvabu mladší dcera, která si při pohledu na zběsile signalizujícího dědečka smutně pronesla: “Ach jo, děda už zase značkuje u patníku”. No řekněte, není ta dětská čeština krásná?

Pohodový víkend bez zbytečného značkování u patníků přejí

Kanty, KFL a Danča

Comments (0)

Skip to main content