Co IT-týden dal: přírůstek do rodiny

Kanty> Moje mladší dcera si velmi ráda hraje s panenkami. Barbíny si nijak zásadně neužívá, ale líbí se jí hra s barbínou, Kenem a menšími panenkami, které reprezentují děti. S nimi si pak hraje na rodinu a občas se nestačíme divit, jak tatínek Ken vychovává své děti (i když přísný dceřin hlas mi až příliš často připomíná mě samého, když holky kárám).

Úplně nejraději si ovšem dcera hraje s panenkami v podobě miminek. Její nejoblíbenější je Deniska, panenka batolecího věku. Dcera jí věnuje veškerou péči, mluví k ní, zpívá jí, chová jí, obléká ji podle denní doby, přebaluje jí plenky, dává jí dudlíka a svého času dokonce od ženy vymámila vlastní oblečení z miminkovských dob, aby měla Deniska pestřejší šatník. Onehdy se jí povedlo mě velmi zaskočit, protože když jsem prováděl večerní ukládání dětí do postelí, našel jsem dceru bez horního dílu pyžámka, jak si Denisku tiskne na hruď. Na můj dotaz, co to vyvádí, pouze pozdvihla obočí nad nechápavostí svého otce a s klidem odvětila, že kojí a že to je snad jasné, ne? Raději jsem opustil pokoj a nalezl bezpečné úložiště v prádelně, kde pro podobné účely přechovávám láhev slivovice (pomohla).

Jinými slovy, starost o dítě dceři rozhodně nechybí a jednou z ní bude skvělá máma, ovšem dcera by živé miminko nejraději hned. Nedávno se narodila sousedce dceruška, kterou sousedka neopomněla předvést při nejbližší příležitosti. Mé dceři zasvítila očička, po celou dobu návštěvy se od miminka nehnula a fakt si to užívala. Po sousedčině odchodu začal výslech na téma, jak je možné, že sousedi miminko mají a my ne, kde se takové miminko dá sehnat a co to obnáší. Slovy úměrnými věku pěti let jsme dceři vysvětlili, že miminko by mohla mít maminka, že by se jednalo o třetí sestřičku a že miminko roste mamince v bříšku poté, co jí tatínek ze svého těla dá semínko, ze kterého miminko vyroste. Dcera se poněkud upokojila, akorát se jí nelíbilo, že my momentálně třetí dítě neplánujeme. A pak to začalo.

Tlak narůstal pozvolna, nenápadně. Jednoho dne jsme například s úžasem poslouchali, jak si dcerka hraje s barbínou a k tomu si zpívá:

“ Já jsem malá barbínkáááá,
a já hledám tatínkááááá,
aby mi dal semínkóóó,
abych měla miminkóóóó”

To se naštěstí stalo doma, takže nás to spíš pobavilo, než zneklidnilo. To byla ovšem chyba. Když jsem jednou šel dceru vyzvednout do školky, tak dcera uprostřed chumlu dalších dětí a rodičů naprosto zřetelně dotčeně prohlásila: “Tati, kdy už konečně dáš do maminky to semínko?! Já chci sestřičku!!!”. Vykoktal jsem něco nesouvislého, prudce zatoužil po návštěvě prádelny, dítě oblékl v rekordním čase a vypálil ze školky rychlostí blesku. Ovšem to nejhorší přišlo o pár týdnů později.

Opět jsem šel vyzvednout dceru ze školky (nejprve jsem vyčíhal vhodný okamžik, kdy bylo v převlékárně volno), zaklepal na dveře a zažádal o dítě. Učitelka dceru přivedla a mezi dveřmi s nadšeným výrazem ve tváři povídá: “Tak Vám moc gratuluji k přírůstku do rodiny”. Nastala desetivteřinová chvíle trapného ticha. Kdy jsem postupně měnil barvu ze zelené, na modrou a posléze fialovou. Během té doby jsem přemýšlel, zda nemám nějaký hřích z minulosti, na který se přišlo až teď. Až po nějaké době jsem opět byl schopen souvisle přemýšlet, a celkem rychle mi došlo, která bije. Stejné myšlenky se honily hlavou i učitelce, která, vida můj výraz, okamžitě stočila pohled na dceru, která stála opodál a tvářila se jako nejspokojenější tvor na světě.

Z následného rozhovoru s učitelkou vyplynulo následující: dcera už několik dní krmila děti ve školce o nové sestřičce a byla ve své výmluvnosti natolik přesvědčivá, že jí uvěřily nejenom děti, ale i celý učitelský sbor včetně kuchařky a uklízečky. Uvedl jsem věci na pravou míru, vysvětlil, že nový přírůstek se nekoná a shodli jsme se, že není prolhanějšího dítěte než mojí dcery. Tu jsem následně čtvrt hodiny káral (eufemistický výraz pro nepříčetné řvaní), ale bylo jí to jedno. Teprve doma, když jsem informoval ženu a ta provedla druhou vlnu kárání, se ledy pohnuly a dcera je od té doby v požadavcích na sourozence mírnější. Ovšem co se stalo, nedá se odestát. Uklízečka a kuchařka stačily mezitím v rámci vesnického předávání informací (drbání) poslat informaci do oběhu a než vše utichlo, museli jsme přestát čtyři gratulace.

Ale co, na všem je třeba vidět něco pozitivního. Teď už například vím, že moje mladší dcera bude v dospělosti skvělá tisková mluvčí. No není to fajn?

Pohodový víkend bez neočekávaných přírůstků přejí

Kanty, Danča a KFL (t.č.n.)