Co IT-týden dal: já, chirurg, a byl tu Bill?

Kanty> Moje žena pravidelně sleduje seriál Chirurgové (v originále Grey’s anatomy). Pro ty, kteří neznají: sledujeme osudy lékařů v nemocnici Seattle Grace, přičemž se zde odehrávají věci zajímavé na poli odborném (různé speciální operace, o které se doktoři hádají, či jiné úkony, o které se rozhodně nehádají) i věci zajímavé na poli osobním (takový ten klasický propletenec vztahů a vášní). Obvykle takovýmto seriálům nebývám příliš nakloněn, ale párkrát jsem byl nucen s manželkou shlédnout celou epizodu a musím se přiznat, vtáhlo mě to do děje. O vánocích, maje chvíli volného času, jsme se dokonce se ženou domluvili, že si seriál pustíme celý od začátku. No a jelikož momentálně běží desátá série, vydrželo nám dívání poměrně dlouho a po tolika hodinách strávených na operačním sále jsem už i nasosal několik odborných termínů.

Snad proto, když naše myčka nádobí odmítla poslušnost, zaplnila se vodou a hlásila ucpané odtokové cesty, zareagoval jsem mužně, s vysunutou bradou a pevným odhodláním, jako chirurgové ze seriálu. Zajistil jsem základní bezpečnostní funkce (zavřel jsem vodu), zavolal jsem si manželku coby instrumentářku (to jí nedělalo potíže, je zdravotní sestra) a otevřel pacienta. Na první pohled bylo zřejmé, že se musíme zbavit přebytečné vody, proto jsem instrumentářku požádal o odsávání (zde se hodila zdravotnická minulost mé ženy, ze skladových přebytků jí zbylo několik velkých injekčních stříkaček) a začal odstraňoval vodu. Nutno dodat, že ta injekční stříkačka byla nakonec asi opravdu nejlepší řešení, ve spodní části odtokové trubice už se s ničím jiným opravdu odsávat nedalo. Po odsátí jsem poprosil instrumentářku o světlo a obdržel jsem čelovku (mimochodem v seriálu nosili čelovky neurochirurgové). Po podrobném zkoumání otvoru u výpusťového čerpadla jsem zjistil, že nic nevidím, a že budu muset postupovat poslepu, hmatem. Zalilo mě vzrušení, budu jako ti nejlepší specialisté, kteří dokázali operovat i uprostřed hurikánu bez světla a zvládli to! Požádal jsem ženu o svorku zvanou peán (jediný skutečný kus lékařského vybavení, z pohledu technika taková lepší pinzeta, kterým jsem se začal vrtat v otvoru a pod lopatkami čerpadla. Zpocený, do půl těla zahrabaný v porouchaném organismu, jsem o několika dlouhých minutách mohl ulehčeně oddechnout a s vítězným výrazem ve tváři vyndat hlavní zdroj problémů, kus špejle od jitrnice. Dodnes nechápu, jek se tam přes dvě síťky mohla dostat, ale povedlo se mi ji odstranit a následně už bylo hračkou pacienta uzavřít (dát zpět filtrovací síťky). Poté proběhla běžná rekonvalescence a sledování pooperačního vývoje (zapnul jsem myčku a koukal, jestli bude fungovat). Pacient reagoval výborně, pročež byl za pochvalného mručení okolo stojící instrumentářky a stážistek (dcery) hlavním chirurgem uznán schopným další práce. No uznejte, nejsou ty seriály zábava???

KFL > Když tak čtu Tomášovu příhodu, vybavuje se mi tahle legendární scénka (znalci snad ocení, neznalci si mohou pustit celý skeč od začátku).

A co já? Dlouho jsem CITD nepsal a bohužel nemám natolik zajímavé historky z domácnosti, abych se o ně mohl podělit (např. včera jsem dělal rohlíky a zapomněl do těsta dát sádlo, a pak se divil, proč je to tak strašně tuhé; ale co je na tom zajímavého, že...). Ani seriály nesleduju, protože poslední dobou zjišťuju, že nemám po večerech na nic čas, ačkoli vlastně nedělám nic důležitého. Což je zajímavý paradox. Před lety Jeremy Clarkson v jednom ze svých fejetonů řekl, že nejméně času mají ti, kteří nic nedělají. A je to pravda! Děti jdou spát před osmou, žena pak jde načerpat síly ke kvalitní televizní produkci a já?

Encyklopedii listnatých stromů a keřů mám přečtenou dvakrát, RHS encyklopedii zahradních rostlin jsem dočetl v listopadu a vymýšlení různých kravin (čti domácích projektů a vylepšení) už mě také přestalo bavit, neb žena nesdílí moje nadšení a co já bych se doprošoval o pozornost :).

Na začátku prosince jsem objevil knižní sérii Jack Reacher od Lee Childa, tak jsem se pustil do ní. Zatím mám přečteno 12 knih z osmnácti a dost mě to baví (a Amazon mě má o to radši). Navíc to beru i jako inspiraci do života, protože jsem se dozvěděl spoustu zajímavého o zbraních, botách, oblečení, armádě, psychologii a také mnoho faktografických informací. A to přesto, že je Reacher fiktivní thriller :). 

Jenže - kniha mě obírá o další volný čas, protože ho na čtení mám pouze večer nebo ráno u snídaně a Reacher je natolik poutavý, že u toho nestihnu kromě vysedávání na internetu a mailu nic jiného. Například sledovat seriály, kterých na mě čeká v Media Centeru spousta. Nebo se učit na ZOZ. Nebo sít rajčata. Nebo nějak vyřešit rack, který mi 24/7 bere 220W a mě to rozčiluje.

A tak jsem se rozhodl, že večery přeorganizuju. Začnu tím, že nebudu zapínat notebook a telefony odhodím do kouta. Na čtení si vyhradím maximálně 2-3 hodiny. A ve zbylé hodině do půlnoci, kdy obvykle chodím spát, se budu dívat na ty seriály. Nebo se učit. Nebo sít rajčata. Anebo si třeba budu povídat s mojí drahou manželkou :))).

!! A mimochodem - byl tu Bill? !!

Pěkný víkend bez zaseklých špejlí přejí,
- Kanty, KFL a Danča