Co IT-týden dal: Ach, ty vánoce, Kojaku!

Kanty> Tak se nám zase rok s rokem sešel a já mám díky tomu několik zážitků, o které se mohu podělit.

Po poměrně náročném říjnu, listopadu a první polovině prosince jsem s povděkem přijal třítýdenní vánoční dovolenou, což mělo své plusy (mohl jsem si odpočinout od práce), ale i své mínusy (pomáhal jsem ženě s prací doma). Některé pracovní činnosti mě moc nebraly (vánoční úklid), některé byly celkem fajn (zdobení stromečku s dětmi; rozbili jsme jen jednu baňku) a některé jsem si vysloveně užíval (spolupráce na tvorbě vánočního cukroví, která spočívala v ochutnávání a hodnocení). Tedy aspoň jsem si to myslel.

V pondělí 16.12. se žena jala vyrábět zcela nový druh cukroví. Našla to na internetu, jmenovalo se to melounky, vypadalo to sympaticky barevně a tvůrkyně receptu psala, že to dětem moc chutná. Žena to tedy vyrobila a já to ochutnal. Něco tak příšerně sladkého jsem už dlouho nejedl (a to mám průpravu šesti kostek cukru do jednoho šálku kávy) a navíc jsem po několikerém skousnutí zaznamenal prudkou bolest zubu. Následným zkoumáním jsem zjistil, že cukroví byla taková síla, že mi vytáhlo plombu. Žena poté zkusila dát cukroví ještě dětem (nechutnalo jim to) a starší dceři posléze vnutila várku i pro školní besídku (dcera to přinesla zpátky, že to nikdo nechtěl, protože je to moc sladké), až pak uznala, že to není ono a cukroví vyhodila.

To mi ovšem s bolestí zubu moc nepomohlo a po bezesné noci mi nezbylo, než zavolat zubaři. Naštěstí ještě nedovolenkoval a navzdory mým obavám z objednání (na normální prohlídku objednává čtyři měsíce dopředu) mě vzal hned další den. Zub prohlédnul, zamumlal něco o kanálcích a bez ptaní mi vrazil do čelisti umrtvující injekci, z čehož jsem pochopil, že situace je vážná. Díky umrtvení jsem naštěstí necítil bolest, ale zvuk vrtáku v čelisti taky stojí za to. Do zubu mi byla vpravena umrtvující vložka, byl jsem objednán na další zákrok za tři týdny a upozorněn, že to ještě pár dní asi bude bolet. Kdyby to bylo hodně zlé, tak mám vyhledat zubní pohotovost.

Dle zákona schválnosti se zub začal ozývat v sobotu před vánoci, kdy už můj zubař neordinoval. Statečně jsem bolesti vzdoroval do neděle, ale po zjištění, že ani dva Ibalginy nepomáhají, jsem rezignoval, usoudil jsem, že bolest je tak velká, že ji prášky nezvládnu a v pondělí 23.12. jsem vyrazil na pohotovost. Při pohledu na frontu asi sedmdesáti šesti lidí, kteří tam čekali na ošetření, jsem ovšem svůj postoj přehodnotil a sám sebe přesvědčil, že to s prášky zvládnu. To se naštěstí nakonec povedlo, zub se po dalších pár dnech umoudřil a při včerejší návštěvě u zubaře jsem uznal, že odvedl dobrou práci. Zub mi otevřel bez injekce, zvuky v čelisti jsem sice slyšel, ale bolest veškerá žádná. Teď jen doufám, že ve stejném klidu přežiju další dvě návštěvy, které mě teprve čekají.

Ale dosti o traumatech, vánoce jsou přece svátky radosti a musím říct, že jeden z dárků, které jsem pod stromečkem našel, byl opravdu epesní a teď mi jej všichni v kanceláři závidí:

WP_20140110_002

WP_20140110_003Jistě, na první pohled to vypadá jako obyčejná propiska, jenže ona to není obyčejná propiska. To dali dohromady chytré hlavy soudruzi z NDR a…. co to kecám… zkrátka není propiska jako propiska. Tenhle gadget je totiž multifunkční, na boku je k dispozici metr s centimetrovou i palcovou stupnicí, takže můžete měřit WP_20140110_004i převádět. Další zajímavost naleznete v místě, kde se obvykle u tužky vyskytuje guma. Tady totiž není klasická guma, ale dotykové pero, takže teď už nemusím na svém dotykovém tabletu čmárat prstem jako balvan, ale můžu pěkně civilizovaně, propiskou. To ovšem stále není vše, přátelé. Po odšroubování víčka s dotykovým perem zjistíte, že propiska má k dispozici i šroubováček, a aby toho nebylo málo, WP_20140110_005šroubovák můžete pouhým otočením hlavice změnit z křížového na plochý, případně zpět. Případů, kdy jsem se na cestách potřeboval povrtat v počítači a pracně jsem sháněl šroubovák, bych za své WP_20140110_008působení v IT napočítal desítky. Teď mě může hřát u srdce vědomí, že až k takové situaci dojde příště, budu připraven! Jenže pozor, to ještě pořád není všechno! Kromě metru totiž tělo propisky skrývá i další úžasnou věc, a sice vodováhu! WP_20140110_009Takže já nejen že budu schopen na cestách vlézt do počítače díky šroubováku, ale po dokončení opravy se i mohu ujistit, že počítačová skříň je ve vodorovné poloze! No není to bomba?! No dobrá, to zas taková pecka není, ale vodováha v propisce ano. A abych nezapomněl, kromě všech výše zmíněných funkcí tam je i propiska, takže se s tím dá i psát! A musím říct, že jsem si díky téhle věcičce i poopravil názor na kosmetiku. Když mi totiž žena prozradila, kde spolu s dcerami dárek objevila, málem jsem spadl ze židle: na zadní straně katalogu nejmenovaného dodavatele kosmetických potřeb pro dámy. Zkrátka jasný důkaz, že svět je opravdu velmi zajímavé místo

KFL > Tomáš je neuvěřitelný v tom, že slíbí krátký příspěvek a pak si jeden málem ulomí prst při skrolování jeho textem. Co víc, našinec pak ani neví, co by měl psát, protože Tomova historka je obvykle natolik zajímavá, že nemá smysl k tomu nic dodávat. Přesto se o to pokusím. Krátce.

Moje svátky byly ve znamení téměř 4týdenní dovolené, o jejíž průběh jsem měl mírné obavy (co já budu doma takovou dobu dělat?). Po prvních třech dnech jsem se začal mírně nudit a rozhodl se, že si oholím hlavu tzv. na Kojaka. Normálně nosím krátký sestřih (rozumějte do 4 mm) a kdy jindy zkusit žiletku na lebce, než v čase, kdy je dostatek času na nápravu…

Standardní procedura (střih strojem) proběhl rychle a pak přišla ta vypjatá chvíle. Napěnil jsem bílou hmotu, nanesl na lebku, popadl do ruky žiletku (nikoli holící strojek, opravdovou žiletku v archaickém Tčkovém držáku) a jak se postupovat napříč plochou. Nevyvaroval jsem se samozřejmě několika řezným zraněním, ale po cca 5 minutách jsem ulehčeně zíral do zrcadla a říkal si, že jsem to zvládnul dobře.

Šok přišel ve chvíli, kdy jsem po oplachu omakem zjistil, že lebka stále není hladká, ale poskytuje mírné strniště. Rozšřířily se mi panenky, neb mi došlo, že budu muset holit “proti srsti”! Inu, když to jinak nejde…

Nová vrstva pěny, zabořil jsem hlavu do umyvadla, zavřel oči a pěkně poslepu jsem začal máchat žiletkou. Trochu to drhlo, škrábalo, ale po 5 minutách bylo hotovo. Zvednul jsem se a ze zrcadla na mě zírala muchomůrka. Hlava tvořila poměrně celistvý červený útvar s ostrůvky bílé barvy, které rychle překrývala tekoucí krev. Ehm…

Před zrcadlem jsem ještě zrušil pozůstatky jakéhokoli strniště v dosahu očí i rukou, a zabořil lebku pod tekoucí vodu. Pak jsem naaplikoval nejrůznějších krémy z ženina šuplíku a zabalil hlavu do ručníku, a šel čekat do obýváku na rodinu, až se vrátí z procházky. Tolik radosti, která vypukla po odhalení díla, si ani neumíte představit… :).

Mimochodem - opravdu holá lebka je zdrojem zajímavých vjemů. Venku je rázem o pár stupňů chladněji, polštář v posteli studí, ženino “poplácání” po hlavě náhle připomíná násilí Bennyho Hilla a tak dále ;). Rozhodně doporučuju!

Závěrem hlásím, že po zbytek mé dovolené se nic dalšího už nestalo :).

Pohodový víkend bez bolavých zubů a kráterů v lebce přejí,
- Kanty, Kojak a Danča