Co IT-týden dal: in vitro, Vertex

KFL > Dlouho jsme CITD sérii nepsali. Může za to samozřejmě Tomáš, ale nechci na nikoho ukazovat prstem, že…:).

Za dobu absence našeho bohulibého pátečního postu se toho zase tak moc nestalo, a pokud ano, nebylo to tak vtipné či zajímavé, aby stálo za to cokoliv na dané téma psát. A proto, jako obvykle, když je nejhůře, mi zbývají dvě oblasti, kterými mohu celkem dobře naplnit mou dnešní část CITD. Děti nebo zahrada. O dětech obvykle píše Tomáš, tak mu tuto radost nechám (a myslím, že teď bude psát o svém nejčerstvějším přírůstku!), a vrhnu se opět k mé zahradní úchylce.

Kdybyste mi před 5 lety řekli, že někdy budu řešit cokoliv kolem zahrady, byl bych se vám vysmál. Nicméně dneska je situace taková, že řeším jenom zahradu. Pominu fakt, že jsem přes letošní sezonu realizoval přes 50 nákupů v různých zahradnictvích a vysadil asi 40 nejrůznějších rostlin, od malých, až po velké. Jinou, zcela novou dimenzí, je nyní teoretická část úchylky.

K narozeninám jsem od kamarádů dostal kurz zahradní architektury. Kromě toho mě můj soused, podobný úchyl jako já, nakazil svou teorií a latinskou mluvou, takže jsem si zakoupil několik encyklopedií, stal jsem se členem RHS, zakoupil si jejich encyklopedii, a teď trávím večery tím, že listuju v informacemi nabitých stránkách a nasávám informace. Takto laděná scénka proběhla ostatně minulý pátek, kdy jsem byl celý večer ponořen do ten den dorazivší RHS encyklopedie rostlin a mezi jednotlivými stránkami jsem vykřikoval: “To je neuvěřitelný, podívej se, jak je ta kniha božsky udělaná, ty fotky, ty informace, to je super!” A z gauče na mě nevěřícně poulila oči manželka a nahlas vzpomínala na dobu, kdy byla hlavním koníčkem auta :).

Ale k meritu věci. Soused je poměrně znalý dendrolog s ucházející zásobou informací. A ten tuhle zahájil čilou konverzaci s paní z ČZU kolem jedné rostliny, do které mě zatáhl. A abych vám ukázal, kam se člověk může posunout ze “sekače trávy”, tady je úryvek konverzace, kterou nadále s ČZU rozvíjíme:

ČZU: Jednu potěšující zprávu bych pro Vás měla, dnes jsem měla možnost hovořit s kolegou který množí disanthus in vitro…

Soused: O metodě in vitro jsem zatím jen slyšel a je to pochopitelně již skutečná věda - není náhodou ten pan kolega věhlasný profesor XXX?

Jinak vím, že u in-vitro rostlin jsou občas možné klonové deviace od původní mateční rostliny, ale obecně platí, že jsou takové rostliny habitem kvalitnější a hlavně zdravější, ale to jsou jen takové moje útržky vědomostí o problematice na okraj k tématu…

Když jsem tohle nahlas včera četl v kanceláři, mohli se prý všichni kolem uřehtat (© Jaroslav Hašek). Asi chápete proč…

A to vůbec nebudu vyprávět o tom, jak jsme s kurzem architektury jeli do Dendrologické zahrady v Průhonicích identifikovat stromy a rostliny performující na podzim. Jednak proto, že jsem tam pobíhal jak malé dítě na Matějské pouti (“Hele, to je Quercus Palustris! Hele, to je Hamamelis Intermedia! Nekecej, ty v*le, to je ambroň - takhle to vypadá velký? To mám na zahradě!”) protože chlubit se vítězstvím týmu, kde jsem hádal jen já, by nebylo hezké :).

Tolik o zahradničení - letos už sezona stejně skončila, tak vám dám zase chvíli pokoj.

A nezapomeňte, zítra je pražský MS FEST. Potkáme se? Můžeme probrat stromy :)))).

 

Kanty> Kolegům z OEM a serverové divize se podařil husarský kousek, když se domluvili se společností DELL na zapůjčení jejich privátního cloudu v krabici s označením PowerEdge VRTX (námi nyní familiárně označovaného jako “náš Vertex”)”. Nevím, jak to dokázali, ale když jsem po několika dnech strávených v terénu přišel do kanceláře, čekala mě tam obrovská krabice, při jejímž spatření mi duše zaplesala.

Jako asi každý ajťák jsem hračička, a tak mě představa testování nabušeného hardware opravdu hodně nabudila. Ostatně uznejte sami: když mně, zvyklému demovat přednosti Hyper-V na jednom notebooku a jednom stolním počítači, předložíte mašinu, která v jednom relativně normálním šasi skrývá sdílené diskové pole, sdílený síťový switch, dva dedikované servery a všechny další komponenty typu zdroje a management moduly v plně redundantním provedení, tak to nemůže skončit jinak než WP_20131101_001_thumb[1]okamžitým vybalováním z krabice a snahou zařízení co nejdříve rozchodit, což jsem také učinil.

Krabic bylo několik, s nábožnou úctou jsem se tedy jal rozbalovat od nejmenší. První krabice obsahovala jakýsi podvozek s kolečky, což bylo samo o sobě fajn, ale očekával jsem něco víc, sáhnul jsem tedy po krabici druhé. Ta obsahovala precizně zabalený čelní kryt, což mě drobet znervóznilo a sáhl jsem po druhé největší krabici. Ta už byla uspokojivější, obsahovala dva serverové moduly, které přímo volaly po zacvaknutí do hlavního šasi. To bylo skryto v největší bedně, a když jsem ji rozbalil a tu matně černou nádheru uviděl, zavýskl jsem a po vzoru akčních hrdinů jedním hmatem zabořil své ruce do krabice, uchopil šasi a mocným tahem jej vytáhl ven.

Následně už si pouze pamatuji, že mi hlavou problesklo, že nejsem akční hrdina, ze sportů provozuji aktivně pouze gaučink při sledování hokeje a hýbu se maximálně při rytí zahrádky. Ono totiž to šasi, jak jsem posléze pohledem do dokumentace zjistil, sice vypadá jako větší desktop, ale na rozdíl od desktopu váží pěkných pár desítek kilogramů. Ve výsledku jsem tedy šasi z krabice mocným hmatem dostal, dokonce se mi podařilo i položit jej jemně na stůl (po položení jsem si konečně mohl i prohlédnout přední panel serveru, na kterém se skvěla obrovská nálepka upozorňující, že jde o těžké břemeno, se kterým musí manipulovat dva lidé), ale pak jsem se zkroutil do embryonální polohy a skučel bolestí, která mi vystřelovala ze spodní části páteře až do krku. Zasouvání serverových modulů jsem musel odložit na druhý den, před přesunem k lékaři jsem akorát stihl pěkně poděkovat kolegům za super dárek a zbytek dne jsem prožil v mlhově bolestném stavu.

Druhý den už mi naštěstí bylo lépe, na šasi jsem namontoval kolečka (jsem skutečně rád, že je přibalují, znovu tahat v rukou už to opravdu nebudu), vložil servery, připojil jeden ze čtyř redundantních zdrojů do zásuvky, sezval všechny zainteresované kolegy a slavnostně jsem WP_20131101_004_thumb[1]zmáčkl spouštěcí tlačítko. Stroj se rozhučel, rozblikal a následně vypukla prudká diskuse na téma “Proč DELL slibuje, že je to tak tiché, že lze mít server v kanceláři, když to hučí jak startující Boeing!”. Po pár minutách se ukázalo, že pravdu měl DELL. Stroj totiž na začátku pustil všechny větráky naplno, aby se ujistil o jejich funkčnosti, a když se uspokojil pozitivním výsledkem, snížil otáčky, což srazilo hladinu hluku na úroveň, se kterou není nejmenší problém.

Šasi se tedy rozběhlo, na integrovaném displeji se objevily informace o IP adrese management modulu a zároveň se rozsvítilo několik krizových hlášení. Jelikož jsem precizní a chci, aby řešení šlapalo bez chyb, zkoumal jsem, o co se jedná. Vyšlo najevo, že jde o chybu redundance na několika frontách. Předně jsem do zásuvky připojil pouze jeden ze čtyř dostupných napájecích zdrojů. To jsem v rámci vysoké dostupnosti vyřešil zapojením všech čtyř zdrojů do jedné prodlužovačky a bylo o chybu méně. Následný problém se týkal redundantního připojení síťových karet pro management. Sehnal jsem vysloužilý switch, připojil do něj obě síťovky a zmizela i další chybová hláška. Všechno teď svítí krásně modře, tiše si to vrní, a na mě čeká spuštění a instalace serverových modulů. Takže už se nebudu dál zdržovat a jdu na to. Držte mi palceVeselý obličej

Pohodový víkend bez natažených zad a chybových hlášení přejí

Kanty, KFL a Danča