Co IT-týden dal: kostičky

Kanty> Nenápadně, ale o to razantněji se mi do domu vloudil nepřítel. Začalo to nenápadně, starší dcera, vedená mými dobře míněnými radami, začala využívat komunikačních možností výpočetní techniky a pomocí Skype kontaktovala jednoho ze spolužáků. Psali si, klábosili, videohovořili. Já byl spokojen, konečně dcera ví, že se počítač dá využít i k něčemu smysluplnému. Tato moje spokojenost vydržela až do chvíle, kdy jsem zjistil, že spolužák dceru nakazil šílenstvím zvaným Minecraft.

Když jsem poprvé tuto kostičkovanou hrůzu na monitoru spatřil, nemohl jsem věřit vlastním očím. Příšerná grafika, připomínající mi doby mých počátků na Atari, trhané pohyby a všechno, ale opravdu všechno čtverečkované. Hystericky jsem vyjekl při pohledu na žlutý čtverec, který na obloze představoval slunce a následně jsem začal s mohutným výslechem, co to proboha dcera hraje. Jméno hry jsem vstřebal celkem rychle, a když odezněl počáteční šok, snažil jsem se coby evangelista dopátrat, proč se jí to proboha líbí. “Je to kostičkované”, zněla lakonická odpověď. Propadl jsem dalšímu hysterickému záchvatu. Lámaným hlasem jsem jí vysvětloval, že se na to nedá koukat, a jal se ze Store stahovat jiné hry, abych dceři ukázal, jak hezky může hra při správné grafice vypadat. Nepomohlo to. Prý se jí líbí, jak si může tvořit vlastní svět. Vzal jsem tedy dceru k manželčině počítači a ukázal jí Sims 3, legendární simulátor lidského života. Ukázal jsem jí, že se dá tvořit i tady, a to v neporovnatelně lepší kvalitě. Nezabralo to, nejsou tam totiž kostičky. Stále nevěřícně kroutíc hlavu, zasedl jsem k dceřině počítači a dostal jsem další pecku. Běží to v Javě, žere to čtvrtinu času procesoru a několik stovek megabajtů paměti! Vyčítavě jsem dceři ukázal výsledky z perfmonu, ale to jí nezajímalo už vůbec (asi proto, že neví, co která křivka znamená). Zdeptán jsem ustoupil a s trudnými myšlenkami z dětského pokoje odešel, přemýšlejíc, do jakých hlubin dcera díky mému nadšení výpočetní technikou klesla.

Následující dny jsem zpovzdálí opatrně obcházel dceřin pokoj a pod různými záminkami (“večeře!” – “nemám hlad!”, “pojď si uklidit!” - ”nemám co, jsem u počítače!”, “běž na chvíli ven, ať se nalokáš čerstvého vzduchu!” – “vždyť tam leje!”) jsem se dceru snažil od počítače vylákat. Celé se to naopak začalo zhoršovat, když dcera každou hodinu přiběhla s nadšenými výkřiky typu “postavila jsem první domek”, “postavila jsem druhý domek”, “postavila jsem pětipatrový hotel”, “umím dělat vesničany”, a dožadovala se mé asistence, aby mi svůj svět mohla ukázat. Statečně jsem odolával, ale nakonec jsem kapituloval a šel se mrknout.

Drobet jsem si spravil náladu, kreativitu mé dceři upřít nelze. Původně neobydlená krajina se sice stále dala popsat jedním slovem “hranatá”, ale přece jen došlo k určitému pokroku. Dcera postavila několik budov, udělala mezi nimi chodníčky, vyhrabala několik děr, zaplnila je vodou a nasadila do nich zvířátka, mezi odlehlejšími budovami postavila vlakovou trať, vyrobila přístav a lodě a celkově to vypadalo moc hezky. Dcera dokonce neopomněla vybudovat obří kaktus (hranatý), který sahal až do nebes, a rovněž postavila obrovskou, megalomansky pojatou sochu své herní postavy.

Celé to bylo pěkné, akorát tam chyběly živé bytosti. Otázal jsem se dcery a ta mě provedla pětipatrovým hotelem, kde měla ve třech patrech nasazené čuníky a v dalších dvou patrech kravičky. Stále zdeptán kvadratickým tvarem čehokoliv jsem se vzdal jakékoliv logiky a toto uspořádání jsem akceptoval. Pak ovšem začal vystrkovat drápky povahový rys mé dcery, o kterém jsem netušil (nebo spíš tušit nechtěl). Na rovné pláni jsem totiž uviděl takové zvláštní tvary, vypadalo to jako krychle s nožičkama, akorát vzhůru nohama. Zeptal jsem se dcery, co to je, a dozvěděl jsem se, že jde o chobotnici (a hned mi ukázala, jak chobotnička, nasazená do vody, krásně hranatě plave). Na mou otázku, proč je tedy vysazovala na poušti, bezelstně odpověděla, že chtěla vidět, co to s nimi udělá. Konsternován jsem se snažil odvést pozornost jinam a zeptal se na vesničany.

A teď teprve se povahový rys ukázal v plné kráse. Dcera mě vzala do druhé budovy, sousedící s hotelem. Jednalo se o trafiku, ovšem když jsme vlezli dovnitř, musel jsem konstatovat, že vnitřní prostor je ve zjevném nepoměru proti celkové velikosti stavby. Záhada se vysvětlila, když dcera vybourala jednu ze zdí a ukázalo se, že tam má hromadu kójí a v každé z nich jednoho vesničana. Ona je tam zazdila! Musel jsem se chvíli rozdýchat, a pak, hnán morbidní zvědavostí, jsem zkoumal detaily. Takže: zazdění jsou proto, protože jinak utíkají. Každý zvlášť je zazděný proto, aby se ukázalo, jak dlouho to vydrží. Pustit je nehodlá, ale dá se do nich mlátit (kostkou), potom prý krásně zčervenají.

Podrobnější průzkum mapy odhalil další zajímavosti. Kupříkladu komín, vzdáleně připomínající krematorium, rovněž obsahoval zazděného vesničana. Chobotnic na poušti jsem našel asi tucet a kravička ve vodě byla taky zajímavá. Značně otřesen jsem šel k sousedovi, který se chmurně zasmál, a prohlásil, že to dělají všechny děti. Dále jsem se dozvěděl, že se jedná o jednu z nejpopulárnějších her současnosti, ovšem ani ve dvou jsme nepřišli na to, proč.

A včera mě dcera dorazila. Kamarád na telefonu (vlastně na Skypu), jí ukázal, jak funguje TNT. Položíte kostičku, která vzdáleně připomíná svazek dynamitových patron, na určené místo, vezmete další kostičku, která představuje křesadlo, škrtnete a máte tři vteřiny na odstup. Pak to celé bouchne a vyletí hranatá zrníčka prachu. Totiž nejenom prachu. Po nadšeném seznámení s tímto výdobytkem lidského důvtipu dcera použila jeden z čerstvých kráterů a nasadila do něj kombinaci kravička-TNT-křesadlo. Mlaskavá kombinace růžovo červených čtverečků mě natolik vzala, že jsem tu hranatost na chvíli přestal vnímat. Později jsem došel k závěru, že při šokových situacích holt člověk vnímá realitu zkresleně.

Momentálně jsem ve stadiu, kdy zvažuji, jak tuto obludnost dceři na počítači zablokovat. Ne že bych to technicky nezvládl, to je to nejmenší, spíš se bojím následků v podobně vřeštícího dítěte, naštvané ženy a následné tiché domácnosti. Modlím se, aby se konečně umoudřilo počasí a já mohl dceru s klidným svědomím vykopnout za kamarády ven (což jí naštěstí baví pořád víc než ta hranatá příšernost). Tak mi držte palceVeselý obličej

A poznámka od Ireny: stále ještě to počítá (jestli ona tam náhodou neprovozuje Minecraft server!)

Pohodový víkend bez kostiček a ošklivého počasí přejí

Kanty, KFL a Irena