Co IT-týden dal: ony jsou oni!

Kanty> Po několika týdnech snahy o společné soužití naší rodiny s novými králičími členy (počátky jsem popisoval v jednom z dřívějších CITD) se situace relativně zklidnila. Králíčci si na nás pomalu zvykají, když k nim přijdeme, tak se přiřítí pomazlit, lozí po nás a celkově se zvyšuje efekt roztomilé plyšovosti. Pravda, bobků bychom se stále nedopočítali (mít za každý kousek korunu, byl bych v balíku, ale zatím jsem nenašel tu správnou výkupnu), sem tam se objeví i nějaké to pokusné kousnutí, ale obvykle to odnášejí zipy na mikinách či jiných částech oděvu, protože tyto chrastící věci králíčky neobyčejně zajímají. Už jsme se konečně dohodli i na jménech. Protože jsme s manželkou moudře vybrali dvě samičky (jednak nás nečeká nechtěné překvapení v podobě nového králičího vrhu, jednak dvě samičky se prý mohou relativně dobře snést, zatímco samečci se v dospělosti rvou a bojují o teritorium), jména jsme nechali na dcerách. Jedna králičice je Ronja (možná si vzpomenete na pohádku o dceři loupežníka), druhá je Minnie (fanoušci Micekyho klubíku budou vědět).

Za zmínku rovněž stojí, že zakrslý králíček, navzdory své chlupaté roztomilosti a relativně malému vzrůstu, je neuvěřitelně rychlý. Když mi Ronja poprvé předvedla letmý start bez přípravy a s brzdou dvacet centimetrů před mým obličejem, narazil jsem při reflexním ochranném pohybu hlavou do zdi. Chlupáči dokáží naprosto neuvěřitelným způsobem vystartovat z místa, zrychlit na MACH2, tímto tempem oběhnout dvakrát místnost a následně zastavit na deseti centimetrech. Už jsme si na to naštěstí zvykli, tolerujeme to (žena se v moudré knize dočetla, že během králíček vyjadřuje radost z pohybu a je šťastný) a když je to popadne, zkrátka nehybně čekáme, až se vyčerpají. Ostatně i to má své kouzlo. Králík, kterému dojdou síly, uprostřed běhu hodí salto na záda a zůstane pět minut nehybně odfukovat (to umím taky, akorát bez toho běhu před tím). Kromě pohybu po podlaze (v advanced scénářích i přes křeslo a gauč) zvládají králíci pohyb i ve třetí dimenzi. Stejně jako u rozběhu, i při vertikálním pohybu dokáže králík bez nejmenší přípravy, rozcvičení či rozběhu z ničeho nic vyskočit jako gumídek třicet centimetrů do výše (mohl bych je nechat účinkovat v reklamě, králíček propagující baterie nejmenovaného výrobce by proti nim neměl šanci). Potěšilo mě, že naši králíci neusínají na vavřínech a postupně tuto techniku zdokonalili o otočení ve vzduchu, takže po přistání jsou čumákem otočeni na druhou stranu, což jim umožňuje plynule přejít na sestavu letmý start – MACH2 – veletoč na záda. Musím říct, že o této stránce králičího života jsem před tím nevěděl, fascinuje mě a začínám přiznávat, že s králíky může být legrace.

Tento týden nás ovšem humor poněkud přešel. Králíci kromě běžného mazlivého tulení začali provádět i poněkud jiné pohyby. Možná to znáte, takové ty rytmické, škubavé pohyby sem a tam. Pravda, jsou to ještě mláďata, takže se jednalo spíš o takové náznaky, opatrné zkoušení a hledání té správné polohy. Zkrátka nic vážného, ale přece jen náznaky to byly více než jasné. Já jsem to sice hájil tím, že králíček vyjadřuje radost z pohybu a je šťastný, ale žena znejistěla a posléze vyjádřila pochyby o kompetentnosti prodavače zverimexu, který nám tvrdil, že jde o holčičky. Po dalších pár dnech naléhání mi nezbylo než ustoupit, milé králíčky naložit a dovézt je k veterináři na ověření.

Od veterináře jsem manželce přivezl dvě zprávy. Ta dobrá je, že miminek se bát nemusíme. Ta špatná je, že nemáme dvě holčičky, ale dva kluky a manželka i dcery se musejí odnaučit říkat jim holky. Taktéž jména asi budeme muset trochu poupravit, zvažujeme Ronina a Miňona, ale asi si na to budeme muset chvíli zvykat. Jediný, kdo je v klidu, jsem já. Volání “příšery bobkaté” je totiž univerzální

A nakonec pravidelná zpráva od Ireny: pořád ještě to “počítá”.

Pohodový víkend bez nepříjemných překvapení přejí

Kanty, KFL a Irena