Co IT-týden dal: ranní ptáče

Kanty> Tento týden jsem zaznamenal příhodu, která si zaslouží bližšího popisu.

V podstatě celý týden jsem trávil cestami po vlastech českých a mimo jiné jsem zavítal na setkání Windows User Group ve Zlíně. Přednáška se rozjela ve velmi zajímavou diskusi, spoustu věcí jsme si vysvětlili, na něčem jsme se neshodli, něco odsouhlasili, a celkově bych akci hodnotil na výbornou. Jediný problém byl čas. Oproti původnímu termínu ukončení ve 20:00 jsme se rozešli až kolem půl desáté. Mě pak čekal přejezd do Olomouce, kam jsem dorazil kolem půl dvanácté, vyčerpaný a hladový. Hotelová kuchyně už měla zavřeno, naštěstí ochotná recepční zařídila dovoz pizzy, která přifrčela krátce po půlnoci. Než jsem se najedl a vyřídil maily, bylo něco kolem půl druhé. Zatáhl jsem závěsy, zhasnul světlo a ulehl do postele s vědomím, že nejpozději v devět ráno musím vstát, abych se stihl dát do kupy, než půjdu na snídaní, která je do deseti.

Závěsy. Ty závěsy, to byla fakt chyba. Oni v tom hotelu používají na závěsy nějakou vážně kvalitní látku, která nepropouští ale vůbec žádné světlo. Když jsem se probudil, byla okolo mě tma. Říkal jsem si, že je asi ještě brzo, a chystal se otočit na druhý bok a chrupat dál, když v tom můj zrak zavadil o hodiny se svítícím displejem. Viděl jsem nějakou rozmazanou číslici, koneckonců moje kontaktní čočky se spokojeně koupaly v čisticím roztoku v koupelně. Ale něco na tom rozmazaném fleku vypadalo divně, skoro bych se vsadil, že ta číslice na začátku vypadá jako devítka, což byl při takové tmě samozřejmě nesmysl. Ovšem poctivé duši to nedalo, pročež jsem se podíval na hodinky, uložené na nočním stolku. Tam už mě nezachránila ani nepřítomnost čoček, hodinky ukazovaly 9:43.

Možná to znáte taky: jsou situace, kdy se člověk probere z hlubokého, posilujícího spánku, v posteli je příjemně měkoučko a teploučko, a pak se stane nějaká přírodní katastrofa, díky které musíte naprosto nepřipraveni a dezorientováni vystartovat z postele a konat dobro pro záchranu lidstva. Sami asi víte, jak nepříjemný pocit to je, a ve stejné situaci jsem se ocitl i já.

Vylétl jsem z postele jak křepelka z hnízda, mocným pohybem rozhrnul závěsy (za oknem samozřejmě dávno světlo), začal se překotně oblékat, pak jsem nějakým zázrakem narval do očí čočky a vystartoval jsem z pokoje dolů. Tam jsem nejprve vyběhl před hotel, abych po noční abstinenci doplnil zásobu nikotinu. Kombinace mrazivého vzduchu, dehydratace a tabáku udělala svoje, málem jsem se složil. Se zuby drkotajícími zimou a s hučením v hlavě jsem se vpotácel do hotelové restaurace, kde se podávala snídaně. V hlavě mi hučel zoufalý signál vysílaný organizmem, naléhavá potřeba kafe. Našel jsem nádobu s kávou, ovšem nikde žádný hrneček. Se zuřivým výrazem ve tváři jsem se obrátil na přítomnou servírku, aby byla tak laskavá a přinesla mi šálek na kávu. Udivený výraz na její tváři mi signalizoval, že něco není v pořádku, a opravdu: hned vedle nádoby byl stojan, a v něm, světe div se, úhledně srovnané hrnečky. Servírce jsem se omluvil, ta se chápavě usmála a odvětila, že nejsem první, že se to prý stává často (fakt by mě zajímalo, jestli jen chtěla být milá, nebo jestli se opravdu vyskytuje více ignorantů mého ražení). Z posledních sil jsem si načepoval kafe, vzal dva sáčky s cukrem a jal se kávu sladit. Že se ze sáčků sype místo očekávaného bílého prášku černá směs, jsem zprvu neřešil. Domníval jsem se, že jde o nějakou novou odrůdu cukru. Až po ochutnání jsem zjistil, že jsem si do kafe nasypal další kafe a výsledná koncentrace se opravdu nedala pozřít. S pocitem zabedněnce jsem se odloudal k baru, podal šálek servírce s vysvětlením, co se stalo, a se žádostí o vylití. Opět jsem byl obdarován chápavým úsměvem a odpovědí, ze se to zákazníkům stává běžně (no nevím).

Pak jsem se přinutil stát a dvě minuty nic nedělat, jen jsem pohledem agenta tajné služby hodnotil okolí a vstřebával detaily. Následná operace už byla úspěšná, kávu jsem si udělal podle požadavků a i jídlo se zadařilo, takže po půl hodině už ze mě byl zase normálně uvažující člověk. Ovšem na chvíle hrůzy a hysterie, které jsem si to ráno prožil, hned tak nezapomenu.

Příjemný víkend bez šokových probuzení přejí

Kanty, KFL a Irena