Co IT-týden dal: zase mě dostaly, cedule a otřesy

Kanty> V tomto týdnu mě moje drahé dcerušky opět dostaly. Již delší dobu jsem pozoroval postupný pokles všetečných dětských otázek (takové ty otázky typu “Když by se pral lev se žralokem, kdo by vyhrál?”) a snad díky tomu jsem se nechal ukolébat falešným pocitem bezpečí, což se mi krutě nevyplatilo.

Sedíme takhle v podvečer v obývacím pokoji, mladší dcera kouká na pohádku, starší hraje na tabletu, manželka něco kuchtí v kuchyni a já datlím do notebooku maily. Taková pohodová rodinná atmosféra společně prožívaných individuálních činností. V klidu si pracuju a v tom to přišlo. Starší dcera, oči stále upřené na tablet, jen tak mimochodem prohodila: “Tati, potřebovala bych něco vysvětlit”. Pohroužen do e-mailů, napůl nesoustředěně jsem odvětil, ať se ptá. Dcera pokračovala: “Rosťa dneska něco nakreslil na tabuli a já nevím, co to je”. Stále na půl ucha jsem se zeptal, co vlastně Rosťa nakreslil. Dcera: “No, on nakreslil takovej kosočtverec a uprostřed udělal čárku……. a pak to zase rychle smazal”.

Už při slově kosočtverec zafungovaly obranné mechanismy mého podvědomí a u čárky už jsem rozhodně neposlouchal na půl ucha. Pád kuchyňského prkýnka mi signalizoval, že i žena, ač vzdálena několik metrů a na místě, kde teoreticky neměla nic slyšet, tuto větu zaznamenala. Ovšem dcera nezůstala u slovního popisu a bezelstně pokračovala dál: “A tati, co to znamená?”.

No uznejte, co byste takhle bez přípravy řekli dítěti, které chodí do druhé třídy základní školy? Nevím proč, ale nemůžu se zbavit pocitu, že my jsme s těmito malůvkami začínali až o několik let později. Buď to Rosťa odkoukal od staršího bráchy a mám dobrou vizuální paměť, nebo ta dnešní mladá generace opravdu dospívá rychleji.

Ale zpátky k situaci: z prvotního šoku mě zachránila manželka, která se (s nožem v ruce) přiřítila z kuchyně a pronesla něco ve stylu “Takováhle malůvka je hodně ošklivá a sprostá, Rosťa by ji určitě neměl malovat a ty ji doufám tak nikam malovat nebudeš”.

Následující reakce dcery naopak povzbudila mé rodičovské sebevědomí. Dceru se totiž snažím vychovávat k tomu, aby měla vlastní názor, nenechala se obalamutit vším, co slyší (jako výborná učební pomůcka v tomto směru slouží reklamy na hračky), a aby se vždy snažila dostat k hlavnímu problému, byť je obalen do spousty řečí. Dcera se tedy s odpovědí nespokojila, a zcela klidně a logicky se ptala dál: “No dobře, ale co to znamená?”.

Já už jsem se mezitím vzpamatoval, a protože jsem na ženě viděl, že jí došla slova, zopakoval jsem dceři v podstatě to, co už předtím řekla žena, akorát v jiném pořadí. Nezabralo ani to a otázka “Co to znamená?” se opakovala potřetí. V tu chvíli jsem pochopil, že dcera prostě bez odpovědi neodejde. Na moment mě napadlo, že kosočtvercem (byť bez čárky uprostřed) se v Americe označují vyhrazené pruhy pro taxi a vozidla, ve kterých jede víc než jeden člověk, ale pak jsem tuto myšlenku zavrhl. Uznal jsem, že v lokálních podmínkách by jí tato informace byla k ničemu, a namísto toho jsem se jí pokusil slovy vhodnými pro sedmileté dítě vysvětlit význam symbolu. Asi to zabralo, dcera jednoduše přikývla a bez jakékoliv další reakce se vrátila ke hře. Já naopak zamířil pro láhev slivovice, abych se trochu srovnal.

Z čehož jasně plyne, že u dětí člověk nikdy neví, čím ho překvapí .

KFL > Občas si říkám, jestli má vůbec význam nadále psát, když je Tomáš vždy enormně vtipný se svými rodinnými historkami :).

Moje vánoční dovolená proběhla zcela bez komplikací, takže nemá význam rozvádět denní záznamy. Ale humornou historku z výletu přecijen mám.

V prvním týdnu dovolené jsem vzal své drahé rodiče na předvánoční výlet do Vídně. Chtěli se tam už dlouho podívat a protože máme chalupu kousek od hranic, bylo nasnadě tam vyrazit. Je nutno zmínit, že můj tatík nepatří zrovna k cestovatelským nadšencům a má cestovní horečku i ve chvíli, kdy se chystá jet mimo naježděné trasy. S výletem vlastně vůbec nesouhlasil, ale byl uargumentován.

Brzy ráno jsme se tedy všichni sešli u cestovatelské snídaně a zatímco jsme s máti řešili, kam půjdeme a co chce všechno vidět, chodil tatík se zdánlivým klidem po kuchyni, lehce si pohvizdujíc a trousil optimistické poznámky.

“Auto je celý zamrzlý, je to jeden led,” pronesl, zatímco koukal z okna.
”Hm,” odtušil jsem.
”Před chvílí hlásili, že je všude náledí.”
”Hm.”
”Šel jsi pozdě spát, vypadáš jako bys vůbec nespal.”
”Hm.”
”To je mlha, to je mlha.”

Nakonec jsme vyrazili a v poklidu a napůl poslepu kvůli mlze do Vídně dojeli. Promanévrovali jsme ranním provozem ke garážím a zahájili tradiční hledání místa. Garáže nebyly rozměrné a parkovací stání měla šířku kolem 2 metrů. Po chvíli jsme jeden flek našli, rodičové vystoupili a já začal couvat mezi jiné auto a zeď. Po cca 5 minutách, kdy mě tatík upřeně sledoval s rukama v kapsách, zda mu odřu vozidlo, se mi povedlo vměstnat do škvíry tak, abych nemusel vystupovat předním sklem, vysoukal jsem se výkonem podobným hadímu muži z místa řidiče a s ulehčením auto zamkl. Ohlédl jsem se, abych si zapamatoval číslo a část garáží, když tu mě upoutala cedule na zdi za zadkem auta. Byl na ní obří nápis “Vyhrazené stání”, pod ním název firmy, to vše vyvedené v reflexní svítivé barvě. Dlužno dodat, že cedule byla přesně v takové výšce, že jsem ji z auta při couvání neviděl.

“Proč jsi mi neřekl, že tam nesmím stát?”
”Copak umim německy…”

A teď už jen ve zkratce…

• Od Ireny jsem na konci listopadu dostal semena sekvoje obrovské, což je takový hezký strom. Coby nadšený zahradník jsem samozřejmě podlehl a rozhodl se vypěstovat sazenice. Jenže kde a v čem? Štěstí se na mě usmálo při jednom z hektických předvánočních nákupů, kdy jsem v oddělení zábavy objevil dětský skleník. Na Štědrý večer jsem potom nadšeně sestavoval a sel sekvoje, zatímco žena nevěřícně sledovala, jak se jí kolem sváteční tabule trousí substrát, rašelina a další důležité komponenty každého zahradníka :). Pro úplnost dodám, že sekvoj mi naklíčila jedna a o tři dny později uvadla a zmizela. Zbytek květináčků nedělá nic a mám podezření, že budu muset začít nanovo.
• Jsem trochu fanda do hodinek a rozhodl jsem se, že musím nový rok oslavit novým kouskem. Dlouho jsem neměl žádné digitálky nebo obecně hodinky na sport, zahradu, mlácení a obecně na “tvrdý život”, který mechanické strojky nemají v oblibě, a když už je mám koupit, tak pořádné. Skončil jsem u nenápadných a decentních Casio GX 56-4, které sice neumí nic speciálního, ale jsou velmi odolné vůči hrubému zacházení.
  Když jsem je přinesl do práce, kolegové pojali podezření, že všechny ty zkazky o tvrdosti a nezničitelnosti jsou marketingový trik, a prudili mě tak dlouho, až jsem se mírně rozčílil a s hodinkami ze všech sil mrsknul o zem. Kolega Juřek mě ihned poté nařknul, že jsem s nimi mrsknul moc lehce, a vyzval mě, abych proceduru zopakoval. O pár vteřin později to zkusil i on, pak další kolega a pokud by nás tu někdo zastihl, tak by viděl několik lidí systematicky otloukající cosi malého o podlahu.
  Nestalo se samozřejmě vůbec nic, hodinky jsou jako nové, neutrpěly žádné škody (ani vizuální, máme na podlaze zátěžový koberec) a dostály své pověsti na výbornou. Radost!

Co jsem říkal? Nuda… Od příštího týdne už bude CITD psát Tomáš asi sám :).

Pohodový víkend bez všetečných otázek, malůvek, cedulí a otřesů přejí,
- Kanty, KFL a Irena