Co IT-týden dal: velbloud, baterie, kyklop

Kanty> Moje starší dcera mě opět pobavila, a to dokonce dvakrát. Shodou okolností se obě příhody udály v autě a proběhly nějak takto:

S manželkou a oběma dcerami jsme se vydali na nákup do nejmenovaného obchodního řetězce, který jako jeden ze svých marketingových tahů využívá možnost sběru kartiček se zvířátky. Děti kartičky sbírají, pročítají si je, dávají je do alba a celkově to není až tak špatná věc. Tedy to jsem si myslel. Jedeme z nákupu zpátky, já si vepředu se ženou povídám, děti vzadu dychtivě rozbalují nově nabyté kartičky a studují obrázky. Po chvíli se přišla starší dcera s dotazem: “Mami, tady na tom obrázku ten velbloud nějak moc slintá, on má vzteklinu?”.

Manželka, zrovna uprostřed důležitého tématu (jako správný manžel už si nepamatuju, jakého) se nechtěla pouštět do pročítání kartičky a vysvětlování, proto použila jednoduchou metodu: “Simčo, vždyť už jsi ve druhé třídě, čteš krásně, tyhle věci už si určitě zvládneš přečíst sama, dozvíš se, na co jsi se ptala a ještě se pocvičíš ve čtení”.

Dcera se tedy poslušně nadechla a začala slabikovat: “Vel-bloud v ob-do-bí pá-ře-ní slin-tá dva-krát víc, aby při-lákal sa-mi-čku….”

Koutkem oka jsem se podíval na ženu, která se na sedadle spolujezdce hroutila smíchy, a s obavami očekával otázku, která přišla vzápětí a naštěstí směřovala opět na ženu: “A mami, co je to to páření”. Ženu smích přešel, avšak nenechala se zaskočit a dceři vše vysvětlila, aniž by zabíhala do nežádoucích podrobností typu slintání a podobně. A já vím, že mám dceru zase o něco chytřejší.

Druhá příhoda mě přesvědčila, že dcera je v některých ohledech věrnou kopií matky. V tomto případě se jednalo o paličatost. V rámci svátkem prodlouženého víkendu jsme se s dětmi domluvili, že je odvezeme k prarodičům na Vysočinu na miniprázdniny. A protože je to cesta dlouhá, vzala si mladší dcera mp trojku a starší mobil, ve kterém má rovněž uloženy písničky. Nedávno dostaly obě slušivá růžová sluchátka, částečně proto, aby se při cestě nenudily, ale hlavně proto, aby se nehádaly a abych si tak zachoval koncentraci potřebnou pro úspěšný průjezd dálnice D1.

Dcery si tedy vzaly potřebné vybavení, nasedli jsme a vyjeli. Po nějaké chvíli koukám do zrcátka a zjišťuji, že zatímco mladší dcera poctivě poslouchá a dokonce si potichu prozpěvuje “Já ti jednu fláknu”, starší sluchátka na hlavě nemá. Otázal jsem se na důvod a bylo mi sděleno, že má jen dvě čárky na baterce (čtyřčárková stupnice) a že si nechce mobil vybít. Tady se sluší podotknout, že dceřin mobil je staršího data výroby a z mého pohledu je to křáp, protože nemá žádné chytré funkce, nefungují na něm data a v podstatě jediné, co dokáže, je volání, SMSkování a již zmíněné přehrávání muziky. O to víc mě coby každovečerního nabíječe mobilního telefonu štve, že její mobil vydrží bez nabití skoro čtrnáct dní. Přijde mi to neuctivé.

Každopádně začal jsem dceři vysvětlovat, že dvě čárky znamenají týden provozu, že jsme za dvě hodiny u babičky a tam si ho může dobít, takže nehrozí, že by se jí telefon vybil. Dcera moje vysvětlení odhmhala (rodiče ratolestí znají, je to takové to “Hm…..hm…no jo…. hm”), což jsem bral jako souhlas a pokračoval jsem v řízení.

Po chvíli kouknu do zrcátka a hádejte co? Neměla je! Takže znovu dotaz, proč neposlouchá, znovu odpověď na téma “Mé dvě čárky a vybitý mobil”, znovu vysvětlování o kapacitě baterií atd.

Kolečko se opakovalo po nějaké době potřetí a to už jsem rezignoval, vzpomenuv si, že bitku podobného ražení jsem se ženou nevyhrál, kam moje paměť sahá. Ustoupil jsem, vytáhl autonabíječku a pět minut před příjezdem k babičce jsem dceři předal plně nabitý mobil, který pak po zbytek cesty radostně poslouchala.

A co myslíte, dávala si pak telefon u babičky do nabíječky?

 

KFL > Protože jsme tento týden dávali dohromady poslední detaily podzimních Tech Days (31. 10., více již brzy) a návazných věcí, nemá smysl psát cokoliv o práci. Zato můžu přidat taky jeden zážitek s rodinkou, abych nevypad z Tomášova konceptu.

Cca před 2 týdny byl v nedalekém městě Den železnice. Odehrával se v místním depu/opravně, a kromě výstavy a prohlídky starších lokomotiv byla také šance svézt se na Prasátku (malá lokomotiva 700), nakoupit hračky s železniční tématikou a tak dále. Je nutno podotknout, že synka mašinky hodně baví, což mě přivedlo k tomu, že jsem začal problematiku trochu studovat (co kdyby se mě jednou zeptal a já nevěděl?) a tudíž poznám většinu lokomotiv na našich tratích, a to včetně číselného označení a přezdívky. Zároveň jsem tak objevil další fascinující svět, který baví i mě. Možná víc než prcka :).

45304_10151440259663677_2018021775_n

Takže jsme strávili příjemný den ve společnosti Hektora, Kyklopa, Zamračené (Bardotky), Brejlovců, Kocoura a především jsme se svezli na Prasátku a točili se na točně. Do toho zapadla i nostalgická projížďka historickým motorákem a samozřejmě k tomu patřící rozhlas hřímající všechny ty důležité údaje o příjezdech a varování. Všichni jsme si to náramně užili, bylo to fajn, já jsem dokonce (díky internetu a železničním fanatikům za informace!) upadl do zasvěcené konverzace s pracovníkem SŽDC na téma údržba a provoz Bardotek, a jejich osudu v Jeseníkách, no a samozřejmě jsme si nějaký ten suvenýr přinesli i domů. Synkovi byly shodou okolností cca dva týdny před akcí 2 roky, takže dostal ještě dodatečně soupravu malého průvodčího, z čehož měl radost (já jen čekám, až mi kleštičkami proděraví listy na květinách a stromech).

Nicméně jak jsem říkal, všudypřítomný rozhlas demonstroval návěstí a hlášení, což byla ta hlavní věc, kterou si prcek přinesl domů. Dlužno dodat, že normálně pusu nezavře celý den, ale teď do jeho standardního slovníku přibyly věty železničního charakteru. Takže když šel daný večer spát, ozývaly se z chůvičky standardní skřeky a dialogy s plyšáky, když tu najednou jasně a čistě přišla věta: "Na duhou tolej přijede vlat." Pak chvíli nic a synek pokračoval: "Číslo padesát." Se ženou jsme dostali záchvat smíchu, ale to nebyl konec. "Nymbut, nádaží. Hlavní. Opatuji. Túút."

Dále jsme se dozvěděli, že vlak pokračuje do stanice Nymbut město a má číslo padesát, a že na točně stojí Badota s Bejlema. Naštěstí únava zafungovala a po pěti minutách chůva zmlkla, což nic nezměnilo na tom, že jsme se tomu smáli ještě hodinu poté.

Prcka vlaky stále nepustily a do repertoáru přibral výhybku a návěstí. Je celkem vtipné, když se rozhodne si slovíčka zopakovat na procházce městem a huláká z kočáru (pokud zrovna šroubovákem neopravuje pouliční lampy) o příjezdu vlaku číslo 50. Čekám jen, kdy se naučí slovo "přestupovat", protože pak bude jako slavný feldkurát Katz, který v opilosti z drožky volal "Nymburk, přestupovat!".

 

Pohodový víkend bez vybitých baterií a pozdních příjezdů přejí,
- Kanty, KFL a Irena (tčnprvsm)