Co IT-týden dal: liška, letectvo, skotské hry

Kanty> Minulý týden jsem trávil s dětmi, byť pojem dovolená je v tomto případě silně nadnesený a byl jsem skutečně rád, když jsem se v pondělí mohl vrátit do kanceláře. Ale popořádku:

Každý rok skupina sousedů a jejich ratolestí, po vzoru známe komedie S Tebou mě baví svět, vyráží na předem zamluvenou chalupu a týden si tam užívá života bez dozoru a dohledu maminek/manželek. Tuto expedici zoveme Chlapalucha a letošního ročníku se včetně mě a mých dětí účastnilo osm dospělých a dvanáct dětí ve věkovém rozmezí dvacet měsíců až sedm let. Už to samo o sobě dává tušit, že zejména tatínky čekaly krušné chvíle a faktem je, že naše plánované bujaré noční večírky po uspání dětí se smrskly do skleslého povídání u večerní skleničky. Rovněž jsme si zejména v druhé půlce expedice postupně uvědomovali, že čím dál častěji používáme slova a sousloví, která jsme doposud přičítali pouze našim drahým polovičkám. Typicky se jednalo o výkřiky typu “Nelez tam!”, “Vyndej nohu i botu z toho bláta!”, “Neházej ty kameny do bazénu!”, “Jez!”, “Necpi se!” a podobně.

Hlavní účel, tedy plnohodnotnou zábavu dětí, ovšem expedice splnila vrchovatě. Hned druhý den jsme dělali pro děti večerní táborák a tmavá noc, podpořená plápolajícím ohněm, vrhajícím strašidelné stíny, tak nějak samovolně sklouzla do vyprávění strašidelných příběhů. Příjemně mrazivé šimrání v žaludku ovšem velmi brzy vystřídalo šimrání nepříjemné, a to ve chvíli, kdy k táboráku přikráčela liška, zastavila tři metry od nás a začala mlsně koukat. Nevím, nakolik coby IT odborníci znáte chování lišky, ale ujišťují vás, že toto zvíře je obvykle velmi plaché a je těžké jej jen zahlédnout, natož pozorovat ze tří metrů. Takovouto možnost máte jen ve dvou případech:

1. liška je ochočená – protože chalupa byla na samotě, tuto možnost jsme vyloučili
2. liška má vzteklinu – v prvním stadiu se vzteklina projevuje právě neobvyklou přítulností a nebojácností

Protože nám pravděpodobnější připadala varianta číslo dvě, mužně jsme zvolili (s ohledem na děti) ústup do chalupy, děti dali do pokojů a chtěli se ozbrojeni lopatami vydat na lov. V tu chvíli vypuklo plačtivé a vzlykající peklo, které na jednu stranu drásalo nervy, na druhou stranu pohladilo otcovské ego. Téměř všechny dětičky se totiž rozeřvaly, nikoliv však strachem z lišky, ale strachem o tatínka, kterého liška může kousnout.

Nakonec jsme lišku (byť se jí nechtělo) odehnali jen proto, aby se příští noci vrátila znovu. Pravidelně nás pak navštěvovala, blížila se víc a víc a když už jsme si kvůli ní nemohli vychutnat ani jedno zasloužené večerní pivko (jak se máte věnovat pití, když pořád čumíte s jednou rukou na lopatě do křoví, že), rozhodli jsme se pro zásadní krok: oznámit celou záležitost úřadům. Zašli jsme na obecní úřad, lišku nabonzovali, a druhý den nás navštívil hajný. Všechny vyslechl, pokýval hlavou a prohlásil, ať večer moc nevylézáme, protože si na lišku počíhá s puškou. Jelikož se jednalo o poslední den pobytu, nechtěli jsme riskovat, děti zahnali na kutě už v devět a pak šli naposledy ven popít, nervózně vyhlížejíc lišku i hajného. Nepřišla ani liška, ani hajný. Následující den jsme odjeli a dodnes nevíme, jestli dostal hajný lišku, liška hajného anebo hajný zůstal doma u televize a liška odpočívala. Zase jedna záhada, kterou už asi v životě nerozluštím.

Abych ale nemluvil jen o nočním programu: každý den jsme měli pro děti připravenou bohatou zábavu. Přes procházky, návštěvy akvaparků, prohlídku pohraniční pevnosti (s dětmi vřele nedoporučuji: mladší dceru jsem nesl po dvou stech schodech osmnáct metrů pod zem, pak cca kilometr a půl podzemními průchody a následně po dalších stovkách schodů zpět na povrch; takovou rasovinu tam podle mě nezažívali ani sloužící vojáci), přes návštěvu cirkusu po vyhlídkový let letadlem.

Jeden z tatínků je totiž vášnivým výrobcem modelů letadel a obecně má k létání blízko. A protože umí ostatním vymluvit díru do hlavy, nadchnul nás nápadem pronajmout si letadlo a s dětmi se proletět. Nakonec sehnal za přijatelnou cenu legendu českého nebe, Antonov AN-2, též známý jako Andula.

Abychom si rozuměli: dopravními stroji mám nalétáno celkem dost, sám o sobě jsem se nebál, byl jsem pouze zvědavý, jak si povedou moje holky (obě s tímto nápadem nadšeně souhlasily). Ovšem při příjezdu na letiště mě mírně znervóznilo, že oba piloti jsou zahrabaní v motoru a tlumeně nadávají. Nakonec se domluvili, spokojeně vylezli a po chvíli focení se šlo na věc. A musím říct, že v tu chvíli jsem opravdu zjistil, že mám každé dítě jiné. Zatímco starší dcera nadšeně výskala, nemohli jsme ji odtrhnout od okna, poté, co jsme vylétli nad mraky se radostně rozbrečela a zmlkla až kvůli bolesti uší během prudkého sestupu k zemi, mladší to vzala za úplně jiný konec. Hlasitý start motoru vzala v pohodě, stejně tak hopsací popojíždění po trávě na dráhu a nerozhodil jí ani samotný start. Ovšem poté jsem pronesl osudnou větu “podívej se z okýnka, ať vidíš, jak se dívají na svět ptáčci”. Dcera udělala požadované, pár vteřin koukala ven, pak se rozvážně otočila, přisála se ke mně jako klíště a po zbytek cesty upřeně zírala na mou bradu. Uvolnila se až ve chvíli, kdy jsme byli zase zpátky na zemi. A jediné, co se jí nakonec z celého zážitku líbilo, byla možnost vyfotit se v kokpitu letadla. Ale co: vše jsme ve zdraví zvládli a koneckonců zážitek nemusí být příjemný, hlavně aby byl intenzivní.

V polovině pobytu jsme se rozhodli odpočinout si od výletů a zůstat jeden celý den na chatě. A abychom dětem tuto skutečnost zpříjemnili, uspořádali jsme skotské hry. Příprava na tuto akci začala dlouho před odjezdem a jak už to při podobných příležitostech bývá, tatínkové se vyblbli. Vymýšleli jsme kostýmy, zbraně, soutěže, prapory a hesla. Zejména heslo vymyšlené jedním z čerstvě rozvedených tatínků “Jsme lepší než ony” (myšleno manželky) se velmi ujalo. Moje žena, když jsem jí s heslem obeznámil, se posupně zasmála a pravila, abych si kostýmy pro sebe i pro děti ušil sám. Jelikož nejsem zdejší, vzal jsem kostkované pláno, nůžky, nůž, kancelářskou sešívačku a za půl hodiny nebylo co řešit. Výsledek nakonec zdaleka nebyl nejhorší, oproti ostatním tatínkům (z nichž někteří vypadali jako hostinský Palivec, případně jako kuchař) jsem vypadal poměrně bojovně a dcery na tom se svými rozevlátými vlasy byly ještě lépe, takže silně připomínaly skotské bojovníky z naší hlavní inspirace, filmu Statečné srdce. Ostatně po velkém úspěchu celé akce (okolojedoucí řidiči se několikrát málem nabourali) jsme šli s inspirací možná dál, než bylo zdrávo. Pokud jste Statečné srdce viděli, pak si pravděpodobně vzpomenete na scénu před hlavní bitvou, kdy Skotové zesměšňují svého protivníka tím, že vyhrnou sukně a ukáží svá pozadí. Vyzkoušeli jsme to a pokud máte na sobě kilt, opravdu to jde celkem lehce. Mám i foto, ale to už by na technický blog bylo skutečně trochu moc

Pravdou je, že neklidná duše evangelistova si nedala pokoj ani během dovolené a nutkání předvádět nové technologie Microsoftu jsem neodolal dokonce dvakrát během pobytu. Nejprve jsem zaperlil, když jsem jako jediný z osmi přítomných dospěláků během pár kliknutí rozjel na mobilu sdílenou WiFi síť, takže jsme mohli připojit k internetu notebook a zjistit, kam to vlastně příští den jedeme a kolik nás to bude stát. No a druhý zásek provedla má dcera, která kráčí v otcových šlépějích. Půjčil jsem jí na chvíli svůj telefon (WP 7.5), ať si zahraje nějakou hru. Za cca deset minut nás zaskočilo ticho v chatě i okolo ní (ti z vás, kteří mají děti, mi dají za pravdu, že ticho znamená s nejvyšší pravděpodobností velký problém), proto jsme vyrazili pátrat po dětech a nakonec jsme je našli ve velkém chumlu shromážděné okolo mé dcery, která jim s nadšením ukazovala, co všechno se na Windows Phonu dá dělat. Měla velký úspěch a na telefon se v následujících dnech musel sestavit pořadník.

S odstupem týdne tedy nezbývá než konstatovat, že se celá akce velmi vydařila. Děti si užily, tatínkové taky, někteří získali dokonce i novou přezdívku (například “Nemocný důchodce”, jak jednoho tatínka označil klaun v cirkuse, případně “Vilém Tell” pro experta, který během cvičné střelby z luku v rámci příprav skotských dní díky příliš silnému tahu a špatnému míření vystřílel pánubohu do oken polovinu našeho střeliva, takže děti pak střílely jen jedním šípem), zkrátka a dobře: už teď se těším na expedici Chlapalucha 2013!

Příjemný a pohodový víkend přejí

Kanty, KFL a Irča