Co IT-týden dal: stmelování kolektivu a chcípáci

Kanty> V pondělí mělo naše DPE oddělení na programu výjezdní zasedání, jehož úkolem bylo jednak probrat důležité body strategie na nejbližší období, a jednak si zvýšit fyzickou zdatnost. To vše samozřejmě sledovalo vyšší cíl, a sice stmelení kolektivu. Ono sice není moc co, stmelení jsme hodně, ale proč se nestmelit ještě o kousíček víc, že.

Program byl následující: v pondělí v deset dopoledne se sejdeme v hostinci a penzionu zvaném Roubenka (dále nazývaném bod A), kde jednak budeme mít poradu a jednak (což je ta důležitější část) bude oběd. V brzkých odpoledních hodinách se pak rozdělíme na dvě části:

Část účastníků disponující bicyklem se vydá na (údajně) 25 km dlouhou trasu, během níž na určených místech bude hledat nápovědy, s jejichž pomocí následně rozluští tajenku (jméno jedné z postav vystupujících v seriálu Big Bang Theory). Konec trasy je na chalupě jednoho z účastníků (dále bod B), kde čeká večeře, gril, pivo a další pití, a volná zábava. Účastníci bez bicyklu měli program podobný, rozdíl byl pouze v tom, že se šlo pěšky a trasa měla měřit 7 km. Obě trasy s bojovkou zajišťoval Štěpán.

Nebyli bychom to ale my, abychom si nezadělali na problémy. Protože se nám večer nechtělo vracet pro auta do Roubenky (kam bychom ráno dorazili coby do startovního místa), dohodli jsme se já, KFL a Štěpán, že se sejdeme v devět ráno na chalupě v bodě B a Štěpán nás pak odveze autem (coby technická spojka) do bodu A. Zde provedeme poradu a až pak dojdeme pěšky do bodu B, budou na nás naše vozidla čekat. Plán krásný, až na to, že ho Štěpán tak trochu zazdil. Takže jsme se chvíli po osmé sešli s KFL na chatě a čekali na Štěpána, který ovšem nějak nechtěl dorazit. Zjevil se ovšem další kolega, majitel chalupy Michael, a poněkud nás rozhodil tvrzením, že Štěpán vyrazil už před hodinou do bodu A pěšky. Takže jsme za pět minut devět byli nuceni vyrazit ostrým pochodem z bodu B do bodu A s informací, že "jsou to jen 4 kiláky". Vědomi si toho, že za každou minutu zpoždění budeme dělat klik, snažili jsme se chvátat co nejvíc. KFL nasadil ďábelské tempo a já ho se sakrováním a velkými obtížemi následoval. Po krátké mezihře s rotvajlerem bez vodítka, který náš postup dočasně drasticky zrychlil, jsme o půl desáté dorazili do cíle. KFL už v Roubence byl, ovšem ve vsi se nějak nemohl zorientovat. Nebylo divu, u cedule konec obce jsme zjistili, že se jedná o jinou obec. Pokračovali jsme tedy dál, ke konci dokonce mírným klusem, a zcela vyčerpáni jsme dorazili do Roubenky tři minuty po desáté.

První, kdo se nám nachomýtl do cesty, byl Štěpán, který si zcela zbrocen potem zrovna přinášel k venkovnímu posezení čerstvě natočený iontový nápoj zlatavé barvy. Poté, co jsme ho zlynčovali do bezvědomí za destrukci plánu, jsme se drobet uklidnili. Týmový šéf Jirka totiž ještě nedorazil, takže kliky nehrozily. K Jirkově cti nutno dodat, že když v 10:07 spolu s většinou cyklistického týmu dorazil, těch sedm kliků poctivě udělal. Nejhorší to měla Irena, která jela s Ondrou a snažila se navigovat, díky čemuž dorazili o 38 minut později. I když je otázka, zda tuhle prodlevu skutečně způsobila špatná navigace a zda je nezdržely jiné aktivity.

Další část programu proběhla podle plánu. Probrali jsme, co jsme probrat potřebovali, oběd byl vynikající a kolem třetí už jsme byli plně připraveni vyrazit. Shodou okolností jsme se já, KFL i Irča ocitli spolu se Štěpánem a novou kolegyní Katkou v pěším týmu, takže kvalita stmelování byla zaručena. Pravda je, že svěřit Irče do ruky mapu a vedení nebyl nejšťastnější nápad. Když nás počtvrté navigovala na opačnou stranu, děkovali jsme prozřetelnosti, že Štěpán je zároveň organizátorem celé bojovky, takže tyto pokusy o svedení z trasy nekompromisně likvidoval hned v počátku, protože už toho chození měl docela dost. Ostatně obecně platilo, že fyzická zdatnost členů týmu (s výjimkou KFL) nebyla největší. Poměrně často, zejména pří výstupu do kopce, se nám stávalo, že jsme se Irča, Katka, Štěpán i já synchronizovaně zastavili a obdivovali výhled na okolní stromy, zatímco KFL závratnou rychlostí mizel v dáli. Fakt je, že na záchytných bodech na nás čekal, obvykle s nezdravým hořícím předmětem v ruce, a pohrdavě si prohlížel naše zarudlé a zpocené výrazy.

Užili jsme si ale i nějakou tu zábavu, například když jsme přišli k jeskyni, kde byla schována jedna z indicií. Do jeskyně bylo třeba vyšplhat po čtyřmetrovém žebříku, čehož se nadšeně ujala Irena. Jakmile vyšplhala, bylo díkem okamžiku žebřík odstavit a v poklidu pokračovat po vytyčené trase. Lezkyni zachránily pouze její zuřivé nadávky, slibování, že už nám nikde nepomůže s žádnou akcí, a taky to, že vracet se pro ni by znamenalo další šlapání, do čehož se nám opravdu nechtělo.

Musím však uznat, že jeden jindy zbytečný výstup na kopec do vesnice (kterou bychom normálně obešli 300-metrovým průsekem, ale byla tam schovaná indicie) stál za to, protože jsme mohli využít služeb hospody “on demand” neboli na vyžádání. Fungovalo to tak, že jsme přišli k hospodě a řídivše se cedulkou jsme zaklepali na okno vedle stojícího rodinného domku. Vyběhl mohutný pes a poté, co nás uznal bezpečnými, přišla i jeho panička, která rovněž plnila roli hostinské. Hospůdku otevřela, pivo načepovala, s úsměvem nás obsloužila a šla zase domů. Tomu říkám efektivita.

Občerstveni pěnivým mokem pokračovali jsme křepce dál. Síly však docházely a proto jsme se poslední metry k bodu B už jen ploužili. I tak jsme však měli dobrý pocit, protože jsme dorazili dřív než cyklisti. První z nich přistál až cca 20 minut po nás. Postupně dorazil i zbytek týmu a díky jejich cyklocomputerům a Irčině počitadle kroků vyšlo najevo, že trasa pěší neměřila avizovaných 7 km, ale téměř 11, a cyklisti místo 25 km ujeli kilometrů 36. Takže jsme si navzájem popřáli ke skvělé fyzické kondici a plynule jsme přešli k poslednímu bodu programu, kterým byla konzumace grilovaného masa a dostupných nápojů (obvykle ze soudků).

S přibývajícím večerem se někteří členové týmu vytráceli směrem k domovu a kolem jedenácté v noci se zbytek čítající devět lidí odebral do chalupy. Zde byla zapálena kamna, svíčky a v této intimní atmosféře se pokračovalo v debatách na volnočasová i pracovní témata. Počet vypitých půllitrů stoupal a diskuse se tak stávala čím dál upřímnější a zábavnější. Vyvrcholilo to ve chvíli, kdy se nejmenovaný kolega, notně posílen, rozhodl vyslovit názor a zpětnou vazbu na několik interních záležitostí, a zároveň taky na některé osoby. Znělo to zhruba takto (pro úplnost dodávám, že původně použité jadrné výrazy jsem nahradili měkčími ekvivalenty, přece jen nás mohou číst i děti): “Už mě to fakt šechno šstve! Všechno je to na to,….. na pendrek! A ti naši menažéři…. ”. Tady nastala dramatická chvíle ticha, kdy si kolega jednak rovnal myšlenky a slova k dalšímu proslovu, a jednak byl nenápadným, leč důrazným okopáváním od okolosedících decentně upozorňován, že něco není v pořádku. Zapojil zbylé dvě mozkové buňky a docvaklo mu, že v přítomném kolektivu jsou mimo jiné i dva (výše postavení) kolegové z cílové skupiny dané myšlenky, a že by tedy bylo dobré pořádně si další slova rozmyslet. I zamyslel se a po delší době navázal: “ti naši menažeři….. já jsem tak rád, že kdyš mám problém, tak menažér je ten šlověk, so mi pomůže!”. Což přítomní manažeři opravdu nevydrželi a bouřlivě se rozchechtali. Krátce nato jsme schůzi závěrečným panákem na dobrou noc ukončili. Je vidět, že člen DPE týmu si dokáže poradit a nalézt správná slova i ve chvíli, kdy je limitován vnějšími faktory. Jsem opravdu rád, že do tohoto týmu patřím :).

KFL > Sportu zdar! Tomáš popsal celou pondělní akci vskutku vyčerpávajícím způsobem, takže já se omezím jen na pár maličkostí.

Zdá se, že moje posedlost včasnými příchody se po DPE pomalu šíří. Pomáhá mi v tom samozřejmě Štěpán, který trpí podobnou úchylkou. Takže jsme do bodu B opravdu přijeli chvíli po osmé, ačkoli jsme byli původně domluveni na deváté hodině. Nakonec se to ukázalo jako dobrá volba, neboť přijet včas, nejspíš bychom tam s Tomem nechytli vůbec nikoho. Takhle jsme se aspoň dověděli, že nám Štěpán utekl. Taky není úplně pravda, že jsem nasadil smrtící tempo. Šel jsem prostě normálně. S vědomím, že jde o 4 kilometry dlouhou procházku, mi bylo jasné, že to nejdéle za 45 minut musíme dát. Ve finále se z toho vyklubalo skoro 6,2 kilometru, z toho jeden úsek s menším převýšením, kde jsem musel čekat na odpočívajícího Tomáše :). I přes veškerou snahu jsme cíl opravdu minuli o tři minuty, což nezní dramaticky, ale pro nás, úchylné jedince s pintlich časováním, jde o totální stresovou situaci a pocit selhání. Na druhou stranu - kdy naposledy člověk šel na schůzku či meeting sluncem zalitým lesem?

Obecně procházky nepatří k mým zcela oblíbeným kratochvílím. Když už se někam jde, zastávám názor, že je třeba tam dorazit co nejdříve, aby zbyl dostatek času na odpočinek a válení. Když jsme tedy vyrazili z bodu A na bojovou túru, nastolil jsem svoje obvyklé a nijak rychlé tempo (tj. cca 6 km/h). Záhy jsem poznal, že zbytek skupinky podobné rychlosti neholduje, zvláště když Irena, městská to žena, si fotí každou rostlinu a šutr, který jsme cestou potkali. Celé odpoledne se tedy neslo ve znamení toho, že jsem neustále někde postával, čekal, posedával, zatímco zbytek skupiny pomalu docházel. Když už nic, aspoň vím, jak se cítí sportovec na špici skupiny...

Největší ránou byla zastávka v hospůdce, kde se všichni i přes moje varování rozseděli. Snažil jsem se je popohánět argumentem, že to budeme mít dřív za sebou, ale nebylo to k ničemu. S hekáním se potom celá skupina začala ploužit kupředu, zatímco jsem na ně (opět) čekal na rozcestí. Hrůza.

Abych tu ale nepůsobil jako bláznivý sportovec Zoubele, je třeba uvést na pravou míru, že jsem veskrze velmi líný tvor, navíc pravidelně a vědomě inhalující škodliviny. Proto jsem nejel s cykloskupinou, ale vsadil na bezpečnější a méně únavnou variantu pro pěší. Fakt, že jsem za sebou vláčel zbytek skupiny, přičítám tomu, že někteří, ač nekuřáci, jsou ještě větší chcípáci než já :). A přitom šlo ve finále o pouhých 18 kilometrů.

Irča > Abych uvedla věci na pravou míru: 

• Podle mapky jsem naši skupinu vedla správně. Nemohu za to, že mapa neměla všechny potřebné údaje.
• Za to, že jsme se ztratili už cestou do Mělníka může samozřejmě Ondřej, řídil on.
• Kdybych nefotila, neměli bychom teď žádné pěkné fotky pro Co IT týden dal.
• A vůbec, beze mě byste byli úplně ztracení. :)

Krásný slunečný víkend bez manažerských debat přejí,
Kanty, KFL a Irča