Co IT týden dal: havárie a břicho


Kanty> Tak jsem si dnes ráno zadělal na menší infarkt. Abyste plně pochopili hloubku mého hrůzného prožitku, vrátím se v čase do půl páté ráno, kdy nás vzbudil mohutný řev starší dcery. Pokud máte děti tak víte, že v tu chvíli člověk sice jedná velice rychle a instinktivně, avšak poněkud bezhlavě. Vlétli jsme s manželkou do dceřina pokoje připraveni eliminovat brutální silou jakýkoliv problém, aby se nakonec ukázalo, že nešlo o fyzické nebezpečí, ale zlou noční můru, která ji totálně odrovnala. Ještě ráno, když jsem jí odvážel do školy, byla špatná a bylo vidět, že jí není nejlíp.

No nic, dceru jsem odvezl a jel do práce. O hodinu později mi volala manželka a její jméno na displeji mě znervóznilo. Ne že bych proti manželce něco měl, ale přece jen touto dobou mi obvykle nevolá. A když už volá, tak je z toho nějaký průšvih, což mi potvrdila hned v první větě, která zněla (cituji): “Jde o Simču, ve škole byla havárie!”. Umíte si představit, jaká tohle byla voda na mlýn mé fantazie, stále ještě zjitřené nočním překotným během k dceři do pokoje. Já si i normálně umím dost vymýšlet, natož takhle. Už mi před očima defilovaly scény létajících končetin utržených neopatrně provedeným chemickým pokusem (a vůbec mi v tu chvíli nedošlo, že v první třídě ještě chemii nemají), komplikované fraktury minimálně pěti kostí po přemetu v tělocviku a podobně. Zkrátka krve by se ve mně nedořezal a jen díky tomu, že jsem seděl, jsem neupadl.

Jak už to ale většinou bývá, rozuzlení bylo podstatně méně drastické. Ve škole prasklo vodovodní potrubí, nešlo splachovat, umývat se a vařit, pročež byly dětičky vypuštěny domů a učitelka pouze manželce volala, jestli dceru může pustit samotnou domů. Infarkt se tedy nekonal a já se ukonejšen opět zahrabal do práce, aby mě za půl hodiny vyrušilo další volání od manželky. Aby mi manželka volala dvakrát denně, to se opravdu nestává často a uznáte sami, že jsem měl právo být vykolejen. Opět se mi před očima míhaly představy toho, jak dcera při cestě domů přepadena a odvlečena nenchavcem, který bude požadovat výkupné (a co teď s tím, do výplaty daleko a na účtu nic), přejelo ji auto při neopatrném přecházení vozovky, spadla na ni ze střechy neodborně upevněná taška, kouslo ji zdivočelé psisko, spadlo na ní letadlo atd atd. Stejné kolečko jako předtím: volání, úlek, představivost, větší úlek, záchvat, vysvětlení. Jako obvykle prozaické, byť poněkud ostřejší. Po zvednutí telefonu jsem několik minut poslouchal manželčin velmi zvýšený hlas, kterým mi sdělila, že dcera pohotově využila odpadnuvších hodin, navěsila se na kamaráda a maminku, která si pro něj přišla, šla s nimi do obchodu a nechala si koupit několik balíčků bonbónů a čokolád. Za což si to dcera slízla nejprve od manželky a následně i ode mě, protože jí nenapadlo nic lepšího než mi přes Messenger zavolat, že skončili dřív a že to byla paráda.

Ale konec konců, nakonec to vlastně nedopadlo nejhůř :).

KFL> Když jsme u těch havárií, musím zmínit všudypřítomné zpravodajství o sněhové kalamitě. Rád bych tu předeslal, že sníh mám rád, hlavně na silnicích, neb jsem nadšený šofér a cesty apokalyptickým prostředím beru jako výzvu hodnou pokoření. Čili jsem sledoval zprávy a tragické výrazy novinářů, a smutně koukal z okna na magistrálu, kde kromě pár vloček nespadlo vůbec nic (čímž vůbec nezlehčuju situaci na horách či Vysočině a jinde, kde se s přívaly sněhu potýkají). Ovšem nedostatek sněhu v hlavním městě a přilehlém okolí mi vynahradil telefonát od mé drahé máti.

Zajímalo by mě, zda to máte s rodiči, resp. s matkami/maminkami také tak. Telefonát, který se zrovna netýká výhry ve Sportce nebo jiné radostné události, bývá ohlášen tragickým hlasem s tak dramatickým nádechem, že se vám zastaví krevní oběh. Alespoň já to tak mám. Čili když jsem ve středu v podvečer dorazil domů, rozezněl se telefon a na displeji jsem zahlédl mou drahou máti, mírně jsem znervózněl. Moje duševní rozpoložení nejlépe vyjádří linkovaných 20 vteřin z tohoto videa.

Ohlásil jsem se a z telefonu se ozvalo hrobovým hlasem: "Stala se strašná věc." 
V tu chvíli se moje rozpoložení změnilo a hlavou se mi rozjela vizualizace totální zkázy všech věcí živých i neživých v okruhu 20 kilometrů kolem máti, ne nepodobná Tomášově fantazii. Sevřel jsem pevněji telefon. "Co se stalo?!"
Ticho na druhé straně trvalo nekonečných 5 vteřin, než jsem se konečně dozvěděl: "Já ti to snad ani nebudu říkat." (super!)
Zopakoval jsem otázku: "Co se stalo?!"
Další dramatická pauza a posléze klíčové sdělení: "Jedeme na Vysočinu a jedeme už 4 hodiny..."
"A to je všechno?" zeptal jsem se nevěřícně.
"No dyť je to strašný," ozvalo se z telefonu. "Teď stojíme už půl hodiny v Pelhřimově, nemůžeš se podívat na web, co se tam děje?" (WTF? - klip si k tomu najděte sami 🙂

Telefonát doběhl a já se šel věnovat 1,5-ročnímu prckovi, který se zrovna, samozřejmě mimo jiné, naučil kdesi na ulici slovo "sakra" a používá ho v reakci na cokoliv. ("Už jsi to snědl, už nic nebude." - "Sakra." - "Ne sakra, jsi šikula, teď vypneme tlustýho přednostu v telce a jdeme koupat." - "Sakra." apod.)

Ve čtvrt na devět mi zazvonil telefon znovu, a znovu volala máti. Měl jsem tuchu, že hlásí úspěšný dojezd, takže jsem celkem bez obav hovor zvednul. Vzápětí se podobným tónem ozvalo:
"Zapadli jsme, nemůžeme ani tam, ani zpátky."
"Cože?"
Po dramatické pauze máti pokračovala: "Sníh...kalamita...závěje...jeli jsme krokem a zapadli jsme. Nemůžeme vůbec nikam."
Hlavou se mi rozjela fantazie, jak budu shánět traktor nebo nějakého spasitele, který půjde vytáhnout auto i s rodiči z pole nebo rybníka. "Slušný. A kde jste?"
Z telefonu se ozvaly různé zvuky, mlácení, pár nadávek a máti začala mluvit na někoho jiného. Počkal jsem na zklidnění situace a zopakoval dotaz.
"Už jsem tady. Kde jsme? No zapadli jsme, jsme tady ve sněhu, auto sedí na břiše."
"To si dovedu představit, ale KDE jste zapadli?! Máte dost nafty? Deky?"
Náhle se tón mámina hlasu změnil k veselejšímu: "Deky? No kde, to se podrž, zapadli jsme před barákem. Nemůžeme s autem na dvůr, stojíme tři metry od vrat a nemůžeme dál. Haha!"
(no doprčic...)
"Takže se nic neděje."
"Néé, už jsme tady, jen že jsme zapadli u vrat, hahaha, to je legrace, co?"
(uff, fuj!)
"No fakt hrozná sranda mi volat takhle večer a děsit mě pohřebním hlasem zprávama o zapadnutí."
"Hahaha, byla to teda cesta, ty by sis to užil. Nebylo vidět na krok. Tak já se jdu brodit sněhem dovnitř. Hezký večer, ahoj!"

Zavěsil jsem a opřel se o stůl. Proč zrovna já? Nakonec ale všechno zlé je k něčemu dobré. Po odlivu napětí a stresu jsem se cítil poněkud vyčerpán, tak jsem si musel dát zdravotního panáka. A to je vždycky pozitivní :).

Pohodový víkend bez prasklého potrubí a děsivých telefonátů přejí,
- Kanty& KFL

Comments (0)

Skip to main content