Co IT-týden dal: lasergame
Kanty > Ve středu jsme pořádali každoroční setkání odborníků z řad komunity, tedy těch, kteří s námi nějakým způsobem spolupracují. Jde o lidi, kteří pro vás píší odborné články, odpovídají na TechNet fórech, točí instruktážní videa na MSTV, prezentují na akcích a bez jejichž přispění bychom vám rozhodně nemohli nabídnout tak kvalitní obsah, jaký nabízíme. Setkání je jakousi formou poděkování a letos se na něm sešlo hodně účastníků, povětšinou z řad MVP a MSP specialistů. Aby se nejednalo pouze o hospodské posezení, připravili jsme lahůdku v podobě laser game, kde proti sobě dva čtyřčlenné týmy střílí laserovými paprsky s cílem trefit soupeřovu zbraň a který tým víckrát zasáhne soupeře, vyhrál a postupuje do dalšího kola.
Když jsem se dozvěděl, že budeme hrát laser game, vrátil jsem se v myšlenkách o nějakých dvanáct let zpátky, kdy jsem laser game poměrně často hrál. Zasnil jsem se a zavzpomínal na brnění, ve kterém jsem připomínal kyborga, tlustý kabel vedoucí od masivní zbraně do plazmového zdroje energie ukrytého na zádech (byly to nějaké monočlánky), na euforii z vítězství a pláč a skřípění zubů poražených nepřátel (většinou šlo o kolegy z práce).
Pak jsem se vrátil na zem. Jsme pořadatelé akce, která je odměnou pro pozvané. Není přece možné abychom je vystříleli a nenechali vyhrát. Dlouze jsme s KFL a Irčou dumali, jak tento ožehavý problém vyřešit, protože nehrát vůbec se nám nechtělo. Nakonec jsme přistoupili na kompromis: hrát budeme, ale jako nesoutěžní družstvo a až vyhrajeme, předáme připravené ceny poraženým finalistům. S tímto plánem jsme nastoupili k prvním vyřazovacímu utkání.
Drobet mě zaskočilo, že nová verze laser game už nepracuje s brněním, dostali jsme pouze pistole, které blikaly jak barevná hudba čínského autorádia. Během úvodní instruktáže jsme byli poučeni, že jednomu týmu bliká zbraň zeleně, druhému červeně, máme střílet na barvy jiné, než ta naše a když nás někdo zasáhne, zbraň zahouká a na tři vteřiny se vypne. Po tomto krátkém úvodu jsme byli vypuštěni do arény.
Tam jsem zjistil, že mám asi porouchanou zbraň. Hned po vstupu do zamlženého prostoru začala houkat a nepřestala asi třicet vteřin. Zkoušel jsem do ní bušit, ale teprve přibývající počítadlo zásahů mě ujistilo, že se nejedná o poruchu, ale že do mě konstantně perou soupeři. Zbaběle jsem se schoval za vánoční stromeček a ukryt za baňkami jsem začal vyhledávat cíl. V tu chvíli jsem zjistil, že odlišit přítele od nepřítele nebude lehké, neb všechny zbraně bez výjimky blikaly oranžově. Naštěstí jsem si vzpomněl, že přátelská palba do spoluhráčů se nepočítá, začal jsem tedy pálit na vše, co jsem uviděl. Přerušován častým pípáním, signalizujícím přesnou mušku soupeře, jsem sem tam zaznamenal úspěšný zásah, přesto jsem po šesti minutách zbrocený potem uvítal finální pípnutí, označující konec mače.
Ale nakonec vše dobře dopadlo: prohráli jsme hned v prvním kole, takže ceny dostali opravdoví fináloví výherci a já měl aspoň čas na diskuzi, jídlo a pití.
KFL > Tak nevím, buďto mi Tomáš čte myšlenky, anebo zbaběle okopíroval moji verzi historky o laser game, kterou jsem vyprávěl v průběhu večera :)). Ano, náš tým dostal na frak (tvořený 3 MS + 1 MSP) což bylo ve finále dobře (asi ne pro nebohého MSP). I já před začátkem vzpomínal na 90. léta, kdy jsem investoval kapesné do téhle kvalitní zábavy (stačilo obvykle na dvě hry a pak jsem celý měsíc byl bez koruny), a měl za to, že moje vzpomínky jsou dostatečně dobré na to, abych byl důstojným soupeřem. Bojový prostor jsem si pod záminkou organizační kontroly prošel už před začátkem, abych měl konkurenční výhodu, ale i ta mi byla houby platná. Sotva totiž vypukl odpočet, během nějž se mají hráči rozmístit v temném prostoru a čekat na signál k palbě, přemístil jsem se do předem vyhlédnuté sniperské pozice za vánočním stromkem (záhy mě tam vystřídal Tomáš) a čekal na tu řežbu. V tu chvíli prostorem zazněl šeptaný výkřik: "Najděte Karla!" Netrvalo ani 10 vteřin a byl jsem odhalen a posléze obklopen třemi protivníky, kteří stejně jako já čekali na signál ke střelbě. Zbytek byl záležitostí okamžiku. Slovo poprava je zde asi nejpříhodnější.
Ačkoli jsem se posléze snažil přemisťovat rychlostí, kterou člověk vídá v akčních filmech, a poctivě se pokoušel o úhybné kroky důvěrně známé z Dooma či Quakea, měl jsem protivníky stále v patách. Po minutě mě nakonec nechali být a šli se věnovat Tomášovi ke stromku, a později Ireně. Výsledkem byla potupná porážka a pokud je mi známo, žádný tým neměl tolik zásahů jako ten náš. Inu .. těch téměř 20 let od poslední hry na Arbesově náměstí je holt znát. Nakonec i ten věk (a přibyvší kilogramy váhy).
My se ale nevzdáme, na příští akci vymyslíme něco jiného, v čem budeme určitě lepší ;).
Pohodový víkend bez zásahů přejí,
- Kanty & KFL