Co IT-týden dal: autodráha, prší

Kanty> Dny se krátí, o půl páté odpoledne už je tma a dětičky místo lítání venku tvrdnou doma. S tím je samozřejmě spojena nuda, která se mění v neklid, ten se mění v agresivitu a ta se mění v bitku dětí na domácím kolbišti, což zase zvyšuje neklid a agresivitu moji.

Abych tomuto vývoji zamezil, vystihl jsem období neklidu a vytáhl jsem autodráhu. Dětičky zajásaly a rozhodly se pomáhat mi se sestavením, takže jsem s tím místo plánované půl hodiny strávil celé odpoledne. Ale budiž, děti se aspoň vyblbly. Druhý den jsme začali jezdit. Tříletá mladší dcera brzy uznala, že tohle ještě opravdu nedá, a vrátila se ke svým panenkám. Pouze občas se s nimi přišla podívat na naše závodění, ale když jsme jí vysvětlili, že do dráhy nesmí vstupovat ani ona ani panenka, bylo už všechno v pořádku.

Větší problémy jsem měl se starší, šestiletou dcerou. Nevěřil jsem, že celou dráhu včetně dvou loopů dokáže projet, a byl jsem psychicky připraven na utěšování, podporu a správnou motivaci. Dokonce jsem měl připravený i scénář, kdy dcera dráhu projet zvládne, ale samozřejmě bude mnohem pomalejší než já. V tom případě jsem hodlal poučně vyprávět o tom, že i prohrávat se musí umět a že je to pro život užitečná zkušenost. Dále jsem měl v plánu fingovat nehodu, díky které bych dceru nechal “náhodou” vyhrát v posledním kole, čímž bych jí spravil náladu, sebevědomí a tak vůbec. Zkrátka dokonalý rodičovský plán, který totálně selhal. Přátelé, vyklepla mě několikrát za sebou a vůbec jsem se nechytal. V poslední jízdě dokončila desáté kolo a já měl na počítadle šestku, což už neomluvilo ani moje blekotání o zodpovědné jízdě stylem “hlavně dojet v pořádku”. Nandala mi to na celé čáře a nezbylo mi než přiznat, že dravé mládí bez pudu sebezáchovy je prostě rychlejší než moje zkušenosti.

Ale nevadí, říkal jsem si. Ve vhodnou chvíli jsem vytáhl karty a lákal dceru na oblíbenou karetní hru prší (doma tomu říkáme pršáky). Ještě nedávno jsme hráli s odkrytými kartami a snažil jsem se dceři vysvětlit principy přebíjení sedmiček, zastavování pomocí esa a podobné lahůdky. V kartách je, na rozdíl od autodráhy, ještě lehčí sehrát porážku. Prostě držím kartu a pořád si beru další, dokud dcera nevyhraje. To byla taktika, jakou jsem praktikoval až donedávna, abych udržel dceřin zájem. Po autodráhovém debaklu jsem se ale rozhodl hrát naplno a zdrtit ji k pláči.

Po devíti kolech hry jsem odcházel od stolu naprosto spokojen. Pravda, vymetla mě v poměru 7:2, ale stálo mi to za vědomí, že mám chytrou a učenlivou dceru. Vždyť po kom jiném by tyhle vlastnosti mohla mít než po otci, že?

Pohodový víkend bez porážek přejí Kanty & KFL