Ze života MCTs - druhá část

Čas plyne jako voda a máme tu další část rozhovoru s našimi trenéry. Odpovídají na stejné otázky jako jejich kolegové v části první. Věřím, že si rádi počtete, jak odpověděli.

Příští část na toto téma má vyjít v květnu. Pojďte se podílet na dalším článku a napište mi na mail, co byste od našich trenérů rádi zjistili, ať už je to cokoliv...

Potom třeba právě vaší odpověď položím dalším našim trenérům a vy můžete získat malou pozornost za aktivitu J Co vy na to? Zapojíte se? Já budu vaše maily s nápaditými otázkami očekávat.

Mějte se krásně, Helena

Ondřej Ševeček

Věk: 30
Tituly: MCM - Directory, MCT
Zaměstnavatel: Gopas, a.s.
Zájmy: plavání, kolo

Petr Košec

Věk: 32
Tituly: MCT, MVP, MCSA, MCSE...
Zaměstnavatel: Košec Solutions, s.r.o.
Zájmy: Snowboard, golf, in-line

Petr Hron

Věk: 38
Tituly: MCP, MCSA, MCSE, MCSE Security, MCSE Messaging, MCTS,MCITP, MCT
Zaměstnavatel: CSC, a.s. a GOPAS, a.s
Zájmy: Rodina – volný čas věnuji nejraději mým třem blondýnkám, společně lyžujeme, plaveme, hrajeme tenis, jezdíme na kole a chodíme do přírody.

1. Vaše tituly vzbuzují obrovský respekt. “Normální” člověk by se vás pomalu bál oslovit. Jak sami sebe hodnotíte jako “člověka”?

Ondra: Chaotik

Petr K. : Jsem člověkem, který, rád komunikuje. Naše práce je o komunikaci. Pokud jste se báli dodnes oslovovat trenéry s MCT titulem, tak vám dám radu: Nebojte se, jsou to také jenom lidé.

Petr H. : Vlastně jsem ani školit nechtěl. Nevěděl jsem, že by mě to naplňovalo a že ta práce může být tak zajímavá. Hlásil jsem se kdysi v minulém století do GOPASu na pozici správce sítě a pak se jen chopil příležitosti. Nebyla to cílená cesta. Na mém příkladě tedy nelze demonstrovat jak se stát trenérem. Kdybych se jím chtěl stát teď, oslovil bych nějaké certifikované školící středisko, a ucházel se o místo junior trenéra. Všechno se naučit nedá a pokud máte ty správné předpoklady a trochu štěstí může to vyjít.

2. Jak jste se dostali k titulu MCT? Jaká k němu vede cesta?

Ondra: Jste exhibicionista. Máte znalosti. Máte příležitost.

Petr K. : Titul MCT jsem získal podobně jako v golfu získáte zelenou kartu. Hráč (budoucí trenér) tuto kartu (certifikát) získává od klubového profesionála (Microsoft), který mu ji vydá na základě úspěšného absolvování zkoušek obsahujících test z pravidel (IT znalosti) a golfové etikety (prezentační dovednosti) a samozřejmě také praktickou část (poplatek), což poté umožňuje samostatnou hru adepta (trenéra) na golfovém hřišti (školícím centru). Má cesta k MCT titulu začala v roce 2002, kdy jsem si udělal první zkoušku, tehdy na MS Windows 2000 Server. A jaká je k certifikátu cesta? Čím více zkoušek uděláte, tím je to jednodušší.

Petr H. : 1. Každý, kdo má takovouto sbírku titulů je vlastně víceméně nenormální kybernetická zelená bytůstka, co má malé ručičky a nožičky a tykadélka na hlavě. Ne vážně, tedy vlastně jak je to doopravdy, myslím si, že tituly jsou hlavně nutným předpokladem pro práci a že tam vevnitř jsme úplně normální (tuším, že všichni blázni to tak říkají :)) kluk co ho zajímá technika, rád si dá skleničku dobrého vína (ne lahvinku) a miluje svoji rodinu. A k tomu oslovením, s tím je to právě naopak. Školit rozhodně nemůže úspěšně nekomunikativní člověk, úspěšné školení je vlastně komunikace, pokud je to jen jednosměrný  přesun informací nebude perfektní, báječné, takže hlavně se nebojte.

3. Kdy poprvé jste stáli před lidmi “na prknech co znamenají svět”? A byla tréma?

Ondra: Já jsem exhibicionista. Ale trému mám vždycky, když mluvím o něčem, co jsem ještě nevykládal. Doučoval jsem matematiku už od základní školy, takže jsem si jen před sedmi lety rozšířil publikum :-) Je to lepší, než se chodit obnažovat do parku.

Petr K. : Je to již řadu let, kdy jsem stál poprvé “na prknech co znamenají svět” a vzpomínky z této události se mísí s výstupy při přednesu básniček z prvního stupně základní školy. I když si to nepamatuji, pevně věřím, že pocity byly totožné.

Petr H. : Už je to 9 let, co jsem to zkoušel poprvé a stal se z účastníka IT kurzů školitelem. Ano trému jsem měl obrovskou, ale naštěstí jsem mohl mluvit a školení dopadlo dobře.  Dostalo se mi i vzdělání jak školit a školení zvládat a tak už to příště bylo lepší a lepší a tréma postupně opadla. Ovšem ona tréma je vlastně hnací motor, který každého nutí být lepší a lepší a umocňuje radost z dobré práce při konci kurzu.

4. Jste školitelé. Baví vás chodit na školení či přednášky kolegů a nechat se školit?

Ondra: Ne. Neumím se nechat učit. Musím se učit sám. Mně jde učení se hodně pomalu a navíc jsem chaotik.

Petr K. : Z profesního hlediska lektora určitě. Z pohledu žáka nikoliv. Okamžitě ztrácím pozornost k technickému výkladu a spíše se zaměřuji na formu podání látky lektorem. Jsem tedy většinou odkázán na samostudium.

Petr H. : Moc času na to není, ale rád chodím na přednášky nebo části kurzů kolegů a to zejména pro inspiraci a nápady co ukazovat a jak. Běžná školení, která by mně pomohla zvýšit odbornost vlastně nejsou, je potřeba zamířit na speciálnější akce jako třeba TTT kuzy.

5. Vzpoměli byste si na nejvtipnější otázku z řad vašich posluchačů?

Ondra: Ne. Ale kolega se zeptal studentů, co znamená SOA a dostal odpověď: "Soldiers of Allah"

Petr K.: Vždy po ukončení kurzu jsem svým studentům sdělil svou adresu, kde mi mohli poslat nějaký dodatečný dotaz ke kurzu. Jednou mi přišla otázka: Pane Košec, nesložil byste nám metrák uhlí?

Petr H. : Na školeních bývá i legrace, když se lektor i posluchači uvolní a vytvoří si příjemnou atmosféru. Nejde většinou o vtipy, ale o situační legraci. Třeba když jsme si neplánovaně při školení Windows Internals mezi sebou vzdáleně aktivovali BODS šetřič obrazovky.

6. Není nejmenších pochyb o vašich dokonalých znalostech ve světě IT. Jak jste na tom s pracemi manuálními? /výměna žárovky, sekání dřeva, apod…/

Ondra: Výměna žárovky ok. Sekání dřeva v pohodě. Ostatní manuální činnosti jako psaní na klávesnici, myšování a otevírání krytu notebooku také v pořádku.

Petr K. : S manuálními pracemi nemám problém, ale bohužel jsem poznamenán svou prací trenéra a než se do nějaké práce pustím, sháním Resource kit. Občas je mi inspirací večerníček A JE TO.

Petr H. : Myslím, že doba se od totality hodně změnila a dneska už není běžné, že by si člověk udělal všechno sám včetně stavby vlastního domu. Některé práce mi jdou dobře, jiné moc dobře ne. Jsem na sebe pyšný, že jsem vyrobil / sestavil z polotovarů nábytek do pracovny ale třeba vaření, to není moje parketa, jak já říkám, neumřu hlady, ale dobré a zdravé to moc není.

7. Největší trapas, který se Vám za dobu školitelského řemesla přihodil?

Ondra: Vyplňování dotazníku do TechNetu. Představa, že to skutečně vyjde je mimořádně stresující.

Petr K. : Před 12 lety, jsem přednášel o elektronické komunikaci pro jednu leteckou společnost. Tehdy, 12 krásných mladých studentek – letušek vplulo do učebny a já jsem si připadal jako na palubě letadla směr Země - Ráj. Komunikační server jsem si tehdy nainstaloval na svůj počítač, kde jsem měl i klienta. Počítač stál na lektorském stole v úrovni mého pasu. V průběhu přednášky a praktických cvičeních začalo docházet k zatížení serveru a jeho zpomalování. A právě tehdy se to stalo. Při výkladu zásadní látky o elektronické poštovní komunikaci, kdy můj přednes sledovaly všechny páry očí studentek, jsem prohlásil památnou větu: „Taaak, a teď mi to stojí“ a při tom jsem koukal na svůj nic nedělající server. Po vyřčení této věty byl veškerý oční kontakt pryč, oči všech mých žákyněk směřovaly někam o zhruba 80 cm níže. Začal jsem okamžitě budovat novou strategii, jak sjednat nápravu. Měl jsem pocit, že to bylo mých nejdelších deset sekund IT života, přebytek červené barvy v obličeji musel být znát. Zachoval jsem se ovšem profesionálně, počkal jsem dalších 10 sekund, kdy se rozběhl i můj server a já jsem prohlásil: „Už ne“ a pokračoval jsem ve výkladu dále.

Petr H. : Trapasy jsou vlastně selháním profesionality, ale na druhou stranu udělají z lektora v očích posluchačů obyčejného člověka a tím vlastně takový malý trapásek může pomoci. Teď mě napadá jeden, který se neprovalil ale styděl jsem se, jen nevím jestli se mám tolik odhalit, ale co, třeba se pobavíte... Jednou se mi povedlo nezapnout si při oblékání doma poklopec u kalhot a vyrazit do práce. Ani kolegové ani kolegyně a ani zákazníci si nevšimli, až jsem potřeboval na toaletu a tam jsem na to přišel. No upřímně mohl jsem se tam i ochladit pod vodou abych se pak moc nečervenal.