Ze života MCT

: připravila Helena Meisnerová, Community Lead, Microsoft ČR :

Zdravím vás všechny a na úvod bych vám ráda popřála do nového roku spousty pohody, spokojenosti, lásky a šťastných chvil. Když jsem viděla téma tohoto článku, který pro vás mám připravit, maličko mě polilo horko. Neměla jsem nejmenší tušení, co vám budu o našich trenérech psát. Položila jsem si tedy otázku, kdo by mi mohl pomoci s tímto článkem tak, aby bylo splněno správně zadání? Ano, přímo oni. Naši MCT´s. Vybrala jsem si tedy namátkou 3 naše milé trenéry a požádala je o spolupráci. Jak to celé dopadlo, už si přečtete níže.

Jiří Hýzler

Věk: 33 let
Tituly: MCP, MCSA, MCSAS, MCSE, , MCTS, MCITP, MCT, MVP'
Zaměstnání: OKsystem s.r.o., Microsoft Senior instruktor
Zájmy: jízda na kole, horská turistika, kulečník
Více info na: https://blog.hyzler.net

Kamil Juřík

Věk: 32
Tituly: MCP, MCDST, MCTS, MCITP, MCT, MVP
Zaměstnání: GOPAS a.s., vedoucí lektorského sboru
Zájmy: sci-fi, flamenco, vaření, víno
Více info na: https://kamiljurik.spaces.live.com 

Miroslav Knotek

Věk: 30
Tituly: MCP, MCP+I, MCSA, MCT, MCSE, MCSE Messaging, MCTS, MCITP, MVP
Zaměstnání: KPCS CZ s.r.o.
Zájmy: cestování, bowling, squash, hraní PC her
Více info na: https://www.kpcs.cz

1. Vaše tituly vzbuzují obrovský respekt. “Normální” člověk by se vás pomalu bál oslovit. Jak sami sebe hodnotíte jako “člověka”?

Jirka: Myslím, že není důvod se mě bát oslovit, jsem normální člověk.

Kamil: Upřímně? Někdy si říkám: „Proboha, za tohle chci po těch lidech peníze? Sám za sebe bych nezaplatil.“ Ale reakce posluchačů jsou nadšené a díky tomu pokračuji. Zpětná vazba je pro mne nesmírně důležitá. Mám k posluchačům velký respekt. Osobně nevidím na mých titulech nic mimořádného. Někdo je skvělý umělec, já nenakreslím ani jablko, někdo je skvělý zpěvák, já raději při zpěvu jen tleskám, někdo je dobrý v matematice, já bez kalkulačky panikařím. Každý umíme něco jiného, já holt pár věcí z IT. No a co.

Mirek: Myslím, že profesní tituly, které člověk získá, svědčí o jeho znalostech a dovednostech, ale jen částečně o jeho osobních kvalitách. Nerad hodnotím sám sebe a tak bych toto nechal na zvážení každého jednotlivého člověka z mého okolí. Ale jinak myslím, že jsem docela normální a standardní člověk :)

2. Jak jste se dostali k titulu MCT? Jaká k němu vede cesta?

Jirka: Zůstal jsem v podstatě věrný „učitelskému řemeslu“, i když už teď děti neučím. Certifikovaným trenérem se může stát každý, kdo složí příslušné zkoušky. Pokud se budete chtít ale stát opravdu dobrým lektorem, pak na to musíte mít i potřebný talent.

Kamil: Bylo to celé o odvaze. Hlavní je nalézt odvahu a říct si: „Ano, vlezu před lidi a budu se jim snažit jako lektor pomoci nalézt odpovědi na jejich otázky.“ Zbytek je realita, která není vidět: večery, víkendy, rána, svátky, odpoledne, noci trávíte studiem. MCT musí být technologickým nadšencem, když vás to nebaví, nebudete nikdy dobří, když tomu doslova neobětujete řadu let svého života, nebudete výjimeční. Těch pár chvilek slávy za to ale stojí. Je to droga. Tahle práce umí být velmi uspokojující. Ale chce to hodně tolerantní partnerku.

Mirek : Moje cesta k MCT titulu začala během 1. ročníku studia na vysoké škole. Našel jsem brigádu na recepci v jednom školícím středisku, kde mojí hlavní náplní práce bylo na kopírce kopírovat trenérské příručky. A vlastně ani nevím, jak se to přesně stalo, ale uplynul rok a byl ze mě školitel. Titul MCT jsem samozřejmě získal až o několik let později, poté co jsem získal potřebné technické ale především prezentační dovednosti.

3. Kdy poprvé jste stáli před lidmi “na prknech co znamenají svět”? A byla tréma?

Jirka: To už je velmi dávno. Ve svých 16 letech jsem začínal jako vedoucí kroužků výpočetní techniky na základní škole a trému jsem ani moc neměl - byl jsem jen o rok o dva starší než moji posluchači a některé jsem znal z výše uvedené školy. Dokonce ani později, když jsem učil výpočetní techniku na základní a střední škole jsem moc trému neměl. Trému jsem zažil až mnohem později, když jsem měl poprvé vystoupit, tehdy už jako obchodní a technický konzultant jedné velké nadnárodní firmy, v sále, kde bylo 253 dospělých lidí.

Kamil: Tréma je neodlučná kamarádka, která mi pomáhá být lepším. Až nebudu mít ani trochu pocit trémy, půjdu raději dělat něco jiného, protože můj výkon již nebude tak dobrý. Tréma nás pohání, je to mechanismus sebekontroly.

Mirek: Poprvé jsem prezentoval před publikem přibližně před 10 lety základy práce s programem MS Word 97. Přestože se publikum skládalo jen asi ze tří posluchačů, moje tréma byla tak veliká, že jsem zapomněl všechny úvodní věty, které jsem se učil celý víkend nazpaměť. Naštěstí tréma ale rychle opadla, kurz dopadl dobře a tak i díky této první zkušenosti školím dodnes a musím říct, že velmi rád.

4. Jste školitelé. Baví vás chodit na školení či přednášky kolegů a nechat se školit?

Jirka: Žádný lektor není vševědoucí. Je to příjemná změna poslouchat a mít možnost klást otázky k tématům, o kterých toho tolik nevím .

Kamil: Ano, ale školitelé, pokud jsou v roli posluchačů, jsou velmi náročné auditorium. Je asi pochopitelné, že přednášejícího vnímáme velmi kriticky, vidíme každou chybičku. Je-li ale výkon přednášejícího kolegy profesionální, pak to umíme dát najevo a velmi si roli posluchačů užíváme. Je příjemné, když vám dané téma někdo „naservíruje až pod nos“ a nemusíte se ho učit sami. Rovněž je to zajímavá zkušenost, uvědomujeme si totiž, jak se asi cítí naši posluchači, zažíváme to na vlastní kůži.

Mirek: Určitě baví. Sleduji prezentace ostatních nejen kvůli tomu, že se dozvím technické informace od odborníků na danou oblast, ale také sleduji jejich prezentační dovednosti a snažím se to, co se mi zalíbí, zapamatovat a používat a to co se mi nelíbí, toho se zase naopak vyvarovat.

5. Vzpoměli byste si na nejvtipnější otázku z řad vašich posluchačů?

Jirka: Kdy už bude oběd?

Kamil: Vtipných otázek mnoho nedostávám. Spíše zde uvedu můj (a pravděpodobně nejen můj) oblíbený výrok, kterým občas reaguji na překvapené obličeje posluchačů. Výrok zní: „To není chyba, to je vlastnost.“ V poslední době používám tento výrok stale častěji a častěji. Nechci tím říct, že je dobře, že to tak je, ale je to tak.

Mirek: Poté co jsem představil posluchačům všechny možnosti občerstvení během semináře: „A budvárek by tam nebyl?” :)

6. Není nejmenších pochyb o vašich dokonalých znalostech ve světě IT. Jak jste na tom s pracemi manuálními? /výměna žárovky, sekání dřeva, apod…/

Jirka: S manuálními pracemi nemám žádný problém, na druhou stranu odbornou práci přenechávám odborníkům, např. když se porouchají hodinky, nesnažím se je opravit, ale odnesu je k na opravu k hodináři.

Kamil: Nejsem v těchto oblast zcela nepoužitelný. Domácnost je v pořádku, pokud vím. Tedy aspoň manželka si nestěžuje. Zastávám ale názor, že když jde o něco náročnějšího, najmu si profesionály. Proč mám 3 dny malovat byt, když to profíci zvládnou za den?

Mirek: Přiznávám, že toto není má úplně nejsilnější stránka. Výměnu žárovky jsem si již několikrát vyzkoušel a dopadlo to dobře. Cokoliv náročnějšího, ale raději přenechávám profesionálům. Například nyní řeším v novém bytě tapetování ložnice, a to je přesně ta hranice, kdy si již na to sám netroufám.

7. Největší trapas, který se Vám za dobu školitelského řemesla přihodil?

Jirka: Na žádný trapas si teď nemohu vzpomenout. Samozřejmě se někdy přihodí, že něco nefunguje jak má, ale to jsou spíše technické problémy. Jednou jsem např. dostal nový notebook a šel s ním přednášet pro WUG do Microsoftu. Bohužel jsem si nevyzkoušel před tím promítání přes projektor a teprve 10 minut před zahájením, jsem zjistil, že posluchači zřejmě nic neuvidí. Postupně zkoušeli obraz oživit organizátoři meetingu i zaměstnanci společnosti Microsoft. Podařilo se jim dokonce sehnat další 3 projektory, nové kabely, zkusili jsme I jinou zasedačku, vše ale bylo marné. Když po 40 minutách už to vypadalo, že žádný meeting nebude, napadlo KFL, že bychom to mohli vyřešit přes terminálové připojení z jeho notebooku k mému, který s projektorem bez problémů fungoval a tak to nakonec všechno dobře dopadlo.

Kamil: Největší vám rozhodně neřeknu. Tak jen takový „drobný“. Přijdete v pondělí ráno vést kurz a jste přesvědčeni, že kurz má začít v 10:00, což není zcela obvyklé (většinou začínáme v 9:00), ale prostě jste to spletli. Přijdete do učebny cca v 9:40, klienti na místech. Pozdravíte a nevědomi si vzniklého problému řeknete: „Dobrý den, vítám vás, ale to jste tady brzo. ranní ptáčata, že? No tak ještě máme skoro půl hodiny do začátku, tak si v klidu vemte občerstvení a pak začneme.“ Jejich nechápavé obličeje mě příliš neznervóznily. Pak si sednete za lektorský počítač, v klidu, stále nevědomi si aktuální situace si připravujete materiály a po 20 minutách zahájíte kurz slovy „Tak déle již na další účastníky čekat nebudeme, pojďme začít.“ Jak to dopadlo? Klienti získali přesvědčení, že kurz měl opravdu začít v 10:00. Až na konci prvního dne jsem zjistil, co se stalo. Nechal jsem ale klienty v domnění, že to tak mělo být. Vyšlo mi to, dobrý pocit jsem ale věru neměl.

Mirek: Trapasů určitě byla celá řada. Jeden z posledních, který se mi právě vybavuje, souvisí s tím, že jsem na svém prezentačním notebooku během školení zapomněl odpojit MS Outlook. Zrovna jsem kreslil jakési schéma na tabuli a v učebně se začal ozývat smích. Až za několik minut jsem zjistil, že mi přišel e-mail od přítelkyně s úkoly typu: vyluxuj, nakup, umyj nádobí a ten právě svítí na projekčním plátně. Samozřejmě celý zbytek 5denního kurzu se mě studenti ptali, zda již mám to luxování hotové, zda nechci něco nakoupit v Tescu apod. :) Dnes už si na to dávám opravdu velký pozor.

Moc všem kolegům děkuji za spolupráci, pomoc a upřímnost. A pokud i vy, naši čtenáři, byste měli zájem získat tento titul, tak zde najdete spousty užitečných informací:
https://www.microsoft.com/cze/traincert/mcp/mct/default.mspx